Jak jsem si přála nebýt doma...

Na začátku prázdnin, kdy potomstvo pořádalo soutěž v co nejoriginálnějším pojetí chřipky, jsem si posteskla, že mě to doma už nebaví a raději bych prázdniny trávila někde na cestách…

A protože v přání si jsem fakt dobrá (ačkoli výsledky či způsoby provedení někdy mé původní představě úplně neodpovídají, na tom bude třeba ještě trochu zapracovat), uplynulé týdny jsme opravdu strávili mimo domov. Ovšem také bez možnosti se domů vrátit, neb u nás kralovali podlaháři, kterým se u nás tak „zalíbilo“, že si to tu ještě o týden protáhli.

První dny jsme idylicky strávili na Seči.

Pak jsme na jednu noc dorazili domů, vyprali a místo garderoby k vodě a pro teploty 30 (a více) jsme se přebalili na hory a teploty 15 (a méně).

Na Benecku jsme strávili několik dní v sestavě dvou matek a šesti dětí a jelikož jsme s Lenkou, mou úžasnou kamarádkou a školní kolegyní, naladěné na stejnou antistresovou vlnu, měli jsme se vskutku báječně.

Naše dny asi nejlépe shrnuje jeden z mých facebookových příspěvků, jimiž v poslední době ulevuju svým psaveckým přetlakům, neboť na psaní článků, povídek a knih nemám dostatek prostoru:

Nechat dny jen tak plynout, v půlce výletu se rozhodnout, že se nám na žádnou rozhlednu vlastně nechce a jít sbírat borůvky, sjíždět v dešti tubingovou dráhu a pořádně si zaječet...

To jsou drobné optimistické maličkosti , které se na první pohled zdají být úplně triviální, ale když se nám z nich podaří poskládat celý den, týden a v ideálním případě rovnou život, možná časem zjistíme, že právě ty maličkosti, jsou tím největším strůjcem našeho štěstí ❤

Po horách měl být na řadě návrat domů. Ovšem jednou takhle k večeru mi opatrně volá muž, a že prý lásko špatná zpráva, podlaha se ještě o šest dní protáhne. Tak sice jsem úplně nejásala, ale místo k nocování jsem nám nakonec našla.

Z Krkonoš jsme se tedy přemístili, se zastávkou v Liberecké Zoo do Podkrkonoší a začali výletničit po Českém ráji.

Místa, kde jsem každou chvíli děti prudila výkřiky typu, „jéé, a tady jsme byli ve druhý třídě na školním výletě“, „jůů v tomhle rybníku jsem se naučila plavat!“ nebo „a sakra, to je ten kanál pod silnicí, kterým jsme tajně lezli na benzínku nakupovat sladkosti, co jsme si pak schovávali v kurníku…“ jako by nestárla a tahle naše bezdomovecká etapa pro mě tak získala další rozměr.

Nicméně, podlaháři dokralovali, dům je opět obyvatelný a já se snažím zregenerovat síly, protože v neděli vyrážíme v plné sestavě, tedy konečně i s mužem alias otcem, směrem na Slovinsko a (možná) ještě dál. Premiérově a na zkoušku karavanem… (!!!)

Takže, budete-li mít chuť sledovat naše putování s domečkem na kolečkách, sledujte facebook či instagram, kde budu jistě trousit nějaká ta cestovatelská moudra a novinky ze zákulisí ;-)