úterý 30. října 2012

O soukromí, které neexistovalo

Soukromí je věc, kterou už nemám asi tak tři roky.
Dokonce pomalu zapomínám, co to vlastně je.
Dojít si v klidu na toaletu nebo si vyčistit zuby?
Nemyslitelné.
Pokud děti nejsou přímo v koupelně a nehrají si s nevhodnými předměty, mezi které třeba taková záchodová štětka bezpochyby patří. Zajisté se alespoň sápou na dveře, popřípadě se mé přítomnosti či rozřešení sporu dožadují hlasitým pištěním z jiné místnosti.
I když, abych jim nekřivdila, mají i světlé chvilky. Jenže jejich následky zpravidla pěkně dlouho likviduju.
Ovšem momentálně dosáhla ztráta mého soukromí vrcholu. A děti za to tentokrát nemůžou.
Jak známo, přestěhováním se na vesnici už apriori část soukromí ztrácíte. (Pokud si tedy dům a zahradu neobeženete dvoumetrovým betonovým plotem.)
Všichni o vás vědí první poslední, šuškandou se roznesou i věci vskutku nevídané a leckdy až zavádějící (třeba, že si hodláte otevřít cukrárnu a adoptovat pět dětí). A pokud si nezamykáte bránu, znamená to mnohdy pro některé starousedlíky to samé, jako byste  si na ni vylepili ceduli: Vstupte! Jste vítáni v jakoukoliv denní i noční hodinu a s klepáním či zvoněním se netřeba otravovati!
Přidám-li k tomu mírně oprsklé pokrývače, promenující se za okny bez varování v podstatě kdykoliv, je zkáza mého soukromí dokončena.


Střechu nám dělají už tři týdny.
Já se už tři týdny nemůžu normálně svlékat a oblékat. Neboť naše okna míří buď na náves, kde by má nahota mohla způsobit srdeční kolaps nějakému staříkovi mířícímu vedle na hřbitov. Nebo do zahrady, kde postávají páni střechaři, jimž to potěšení zahlédnout mě v negližé rozhodně dopřát nechci.
Prozatímní neexistence dveří v našem domě mi situaci taktéž příliš neusnadňuje.
Plížím se proto po ránu vlastním domem jako zloděj pátraje po zapomenuté podprsence. Potupně se převlékám v temné chodbičce. A začínám uvažovat o pořízení dokonale zatemňujících závěsů.
Jak se daří udržet soukromí vám? Máte svoje místo, kam mají ostatní vstup zapovězen, a kde se můžete oddávat blaženému soukromničení?

13 komentářů:

  1. Ahoj Barunko..
    Tvůj článek jsem přečetla právě ve chvíli,kdy asi po sto letech všichni"vypadli"z domu a momentálně užívám nebývalého a zaslouženého klidu,ale Tvé pocity naprosto chápu,neboť jsme se přestěhovali do dva plus jedna,záchod je spojen s koupelnou,samozřejmě není u dveří klíč a většina v domácnosti mužského pohlaví..Jsem tu sama samotinká holka občas mezi až pěti chlapy,při čemž ten jeden je právě v pubertě,druzí dva už mají náběh a je docela legrace,jak se se mnou chodí loučit a dávají dobrou noc zrovna ve chvíli,kdy se sprchuju a do očí mi zrovna nekoukají:-)Nu což vybrala jsem si to,tož co narobím..Alespoň mě odnaučují stydlivosti:-)
    Měj se krásně a vydrž..Všeho do času..
    Brigit

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Brigit, děkuju :-)
      Musela jsem se při tvém popisu smát :-) Krásně si na tom hledáš pozitiva :-)

      Smazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Luci, díky :-)
      My taky rok bydleli s rodiči. A v té době se narodila druhorozená :-) Byla to užitečná zkušenost a ten život velké rodiny má něco do sebe. Třeba, když se všichni večer sesednou ke stolu a povídají. Ale ta svoboda a volnost vlastního bydlení je stejně silnější :-)

      Smazat
  3. Musím se smát. Zažili jsme něco podobného. Středu nám dělali 2 měsíce, 2x nám protekli stropy.
    16 měsíců bydleli u rodičů v jednom pokoji a do toho všeho se narodila prvorozená.
    Nemám z toho následky, těď už se tomu směju.

    První měsíce v rekonstruovaném domě jsme zaživali euforii. Nemohli jsme se nabažit ticha, světla.

    Vydržte, jednou to skončí.

    http://www.youtube.com/watch?v=9phm-7vbz_Y&list=UU9VtpPa5GFX6wDq89Twjz5w&index=5&feature=plcp

    OdpovědětSmazat
  4. Ještě, že u nás je to jinak..Zatáhnu žaluzie a jediný kdo mě může vidět je můj chlap a tomu to snad nevadí. Nicméně nezávidím a přeji at je střecha hotová a máš klid..:))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Věru, díky :-)
      Žaluzie by se nám sem sice nehodily, ale nad těmi závěsy vážně přemýšlím :-)
      A naši muži jsou jistě spíše potěšeni :-)

      Smazat
  5. Tohle nezávidím. To jsem měla loni o prázdninách, dělali balkony. Do toho ještě děti...
    Každopádně musela jsem mít neustále zataženo, ale z tmy už mi také nebylo nejlépe.
    Jedině si pořád říkat,že jednou to dodělají a bude konec.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Abys rozumněla, chci říct, že si nedovedu představit mít doma ještě děti, která jsou krok za krokem se mnou a aza oknem dělník. Ne že bych já sama děti měla. Jsem hroznej vlk samotář.

      Smazat
    2. Jejda, mít ty chlapi přímo za okny, tak se dočasně stěhuju...my je máme většinu času aspoň na střeše :-)

      Myslím, že až děti odrostou, tak se ze mě taky ten vlk stane...budu si muset ty roky neexistujícího osobního prostoru a soukromí vynahradit :-)

      Smazat
  6. Článek mi vyloudil úsměv a souhlasné pokývání hlavou. Od té doby co bydlíme na vesnici jsme pochopili, že nemůžeme praktikovat styl bydlení Holaňďanů (akvárium):-D Tak postupně rostl plot a vrátka se zvonkem, jediná možnost, jak se ubránit netaktní rodině a obyvatelům vesnice. Musím říct zabralo to, lépe než jsme počítali!!! A tak ani nemusím často zatahovat závěsy.
    Přeji hezké dny a vím, že nevyléčitelná optimistka si s tím brzo poradí:-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Lezarts, děkuji za důvěru :-)
      Jojo, na vesnici je fajn, ale... :-)
      Muž pořád urguje, že už do kuchyně musíme dát závěs...po večerech si nás totiž prohlíží většina zdejších babiček a dědečků mířících na hřbitov a jeho to poměrně vytáčí :-)

      Smazat
  7. Jojo, to úplně chápu. Ono už i tak je to soukromí dost narušené dětmi (taky mám jednoho tříleťáka a ročního synka k tomu), takže když jdu na záchod, ani pro jistotu nezavírám dveře, protože než bych poslouchala vzteklé řvaní a lomcování ... No, znáte to :-)
    Podobnou situaci s řemeslníky jsme řešili ještě nedávno, prostě jsem se přivdala do hodně starého baráčku, kde budou různé rekonstrukce probíhat ještě tak dalších deset let :-)
    Ale nejhorší (zbudování záchodu a koupelny) už máme za sebou, to teprve bylo, žít čtyři měsíce ve vysokém stupni těhotenství bez záchodu a koupelny :-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)