Jak jsem se přestala stydět



Veselá jízda :-)

Víte, co je dokonale osvobozující pocit? Přestat řešit, co si o vás kdo myslí.

Jenže to se lehko řekne a mnohem hůř udělá.

Já s tím mám problém odnepaměti. Trapné situace ve mě vyvolávají chuť odletět v ilegalitě do tibetského kláštera a už se nikdy nevrátit domů. A při trapných filmových momentech se pro jistotu odcházím napít nebo přepínám program.

Jenže děti jsou přímo magnety přitahující pohledy okolí. Zejména ve chvílích, kdy vy byste se k nim raději vůbec nehlásili.

Třeba když holčička v přeplněném autobuse hlasitě prohlásí, „Mami, jestli mi nedáš tu čokoládu, tak všem řeknu, že prdíš doma v kuchyni!“

Nebo když přistihnete vlastní dítko, kterak si plní nákupní vozík prezervativy za nadšené asistence mladší sestry, která je pro jistotu ještě ochutnává.

Ono vůbec brát děti na veřejná místa je dost riskantní. Obchody jsou pak kapitolou samy pro sebe.

Dnes se kupříkladu Matýskovi podařilo vypnout v obchodním domě jezdící schody.

Měl z toho samozřejmě ohromnou radost. Já už menší. Nenápadně jsem se pokoušela spolu s dětmi zmizet a předstírat, že s náhlou poruchou eskalátorů nemáme nic společného. Jenže Matýsek si usmyslel, že schody musí ještě „zapconc“, tedy zapnout, a začal znovu zuřivě mačkat ono velké červené tlačítko STOP.

Schody se nerozjely, všichni si nás všimli a já se potupně plížila mezi regály a doufala, že nás nehoní ostraha.

Musím ovšem říct, že mám ze sebe radost. Jsem totiž čím dál otužilejší a červenám se trapas od trapasu méně.

Ono totiž vážně není na škodu vykašlat se na okolí.

A tak si na ulici nahlas zpívám, předstírám, že jsem žába a dělám věci, které se pro dospělé nehodí. A užívám si to. Protože až děti vyrostou, už se mi do toho asi chtít nebude.