čtvrtek 6. září 2012

Hola, hola, školá volá

Promiň, mami, ale tuhle větu, kterou jsi nás po ránu až nechutně radostným tónem tahala z postelí, opravdu nesnáším. A ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si ta rána vybavím.
Učila jsem se dobře, ale přiznám se, že roky své školní docházky jsem v podstatě protrpěla. Jsem totiž šílený stresař a pololetka z matiky mi pravidelně přivozovala téměř žaludeční vředy (a to není eufemismus!). A byla-li jsem vyvolána k tabuli, abych rozlouskla nějakou tu úlohu o pohybu, rozřešila kvadratickou rovnici (přiznám se, že teď už ani nevím, co to je) nebo se veřejně ztrapnila neznalostí fyzikálních vzorečků, neměla jsem daleko k nervovému zhroucení.
Teď už jsem velká holka, ale stejně ve mě přicházející podzim vyvolává bolení břicha. A letos obzvláště, protože mé bakalářské studium se pozvolna chýlí ke konci a happyend je zatím v nedohlednu. Leží někde za devatero zkouškami, mořem učení a velkou horou zvanou stánice.
A k tomu ještě bakalářka, která je ve stavu... No, řekněme, že rozhodně ne v takovém stavu, v jakém bych si ji přála mít.
Ale ono se to nějak skoulí. Ostatně jako vždy.
A já už vím jak na to. Hlavně zůstat pozitivní!
Protože jakmile se ve mě probudí má negativní kámoška Barbora a já se s ní začnu moc vybavovat, jsem v háji. Ani se nenaděju a budu skučet někde na chíře napíchnutá na kapačkách a povídat si s osmdesátiletýma babičkama o jejich žlučnících a zácpě. Zase.
Takže takhle ne. Je třeba se negativní Barboře postavit čelem a asertivně ji poslat do pr...čic.
Což ovšem neznamená být tupě šťastný, spokojený a nenaštvaný. Nějaký ten vztek, špatná nálada nebo melancholie k životu už asi patří. A brečet taky není na škodu. Vyplavíte neduhy, pročistíte kanálky a odsolíte organismus.
Takže brečte, vztekejte se a buďte naštvaní. Ale pokud možno pozitivně!
A jak zahnat trudomyslnost vám poradí třeba Cimrman.

4 komentáře:

  1. Rozhodně ti budu moc držet palce, vážně se mi líbí tvůj přístup k životu, takže Barbory si vůbec, ale vůbec nevšímej. ;) :D
    Jinak k té matematice. Já nikdy nebyla takový nervák, ale jakmile jsem stála před tabulí, všechno bylo takové jakože velké a špatně prostorově řešení a já na to nedokázala zaostřit nebo co a tradičně mi to před tabulí prostě vůbec nemyslelo, jak když jsem seděla nad obyčejným papírem. :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Liv, děkuju :-)
      Barboru asi zavřu do sklepa a budu doufat, že alespoň do státnic nevyleze :-)
      A máš pravdu! U tabule je to nepřehledně velké a všechna ta čísla jsou tam nějak divnější a složitější :-) (i když mě většinou nepomohlo ani mít to na papíře :-)

      Smazat
  2. Hlavně klid a nohy v teple, jak se říká. Ta písnička proti trudnomyslnosti je naprosto výborná :D. Až budu taky jednou bakalářka, konečně si doplním Cimrmanovské resty a podívám se na všechny, všecičky hry!
    Snad Tě uklidní, že všichni, které znám a už jsou Bc. svorně říkají, že taky bakalářku strašně šulili, pracovali na ní pomalu, nelíbila se jim, nedali do ní tolik, kolik si zasloužila ... a vida, i tak mají titul :-). Tak myslím, že žádné nervy nejsou potřeba - a nebo jenom maličké, takové ty, které nakopnou k práci ;-).

    OdpovědětSmazat
  3. Pravdu díš :-)
    Já až budu bakalářka, pustím si znovu všechny Cimrmanovy hry a znovu se je naučím nazpaměť. Zopáknu si serál Přátelé a uvalím embargo na slova škola, školní a jim podobná :-)
    A uklidnila jsi mě, díky ;-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)