úterý 4. září 2012

V restauraci

Jídlo.
Pro jednoho potěšení, pro jiného nutnost a pro mnoho matek noční můra.
Poté co přišel Amálčin čas příkrmů jsem poznala, co to znamená mít dítě, které má problémy s jídlem. Matýsek občas prskající své první mrkvičky byl proti Amálčině odporu vůči čemukoliv nemateřskomléčnému žabař.
A tak denodenně svádíme s naší druhorozenou stravovací bitvy (tedy spíš já, jelikož muž na to nemá nervy), z nichž většinou vycházíme poraženi. Naše jedenáctiměsíční, ani ne sedmikilová dcera, je totiž pokud se jedná o únik před lžičkou zeleninové polévky hotový Houdiny.
Vzdát se ovšem nemůžu. Jíst se musí. A to i na cestách a mezi lidmi, bohužel.
Dnes jsme strávili den ve městě. Sestava matka plus dvě děti nedává velký manévrovací prostor. A nemáte-li s sebou studenou stravu, odmítáte-li fastfoody a představa, že nebudete jíst vůbec vás také neláká. Je jedinou možností zajít do restaurace.
Matýsek je naštěstí hoch vcelku civilizovaný a od raného dětství s restauracemi seznamovaný. Nemá tedy ve veřejných stravovacích podnicích problémy. Nehází jídlem. Nekřičí. Obsluze nepodráží nohy a ví, že je vhodnější používat místo rukou příbor. A navíc si téměř po každém soustu vyžádá ubrousek na utření pusy (i když to už je možná spíš obsese než výsledek dobrého vychování).
S Amálkou je to trochu horší. Občas trochu křičí, obzvláště je-li nucena setrvat příliš dlouho v jedné poloze. Zatím není ochotná vzít na vědomí, že jídlem se nehází. A nutné otírání pusy považuje za potupné gesto, které ze zásady odmítá.
Vědoma si výše zmíněných skutečností, vybrala jsem pro místo oběda venkovní zahrádku. A stůl stranou od ostatních.
Poté už jsem jen nostalgicky vzpomínala na dobu, kdy mi bylo trapné jít na oběd do restaurace sama.
Co bych za to dnes dala.
Ačkoliv Matýsek se velice snažil, povedlo se mu převrhnout si do klína půl talíře těstovin. A Amálka nakonec uhájila své pozice a nesnědla ani lžičku. (Stejně jako hladová maminka.)
Zato já jsem měla dýňové pyré na sukni, na triku a poté, co mi v půlce cesty z restaurace káplo cosi oranžového také na ruku, zjistila jsem, že pyré zdobí celou dobu i moje vlasy.
Ano, i to patří mezi radosti mateřství.


Tímto se omlouvám komukoliv, kdo nám dnes v restauraci zkřížil cestu a slibuji, že příště si raději koupíme bagetu a půjdeme jíst do parku.

10 komentářů:

  1. bude líp!
    Amálka časem přijde na to, že jídlo je výborná záležitost.
    Mám doma opačný exemplář, který sní, na co přijde, citroj nevyjímaje..

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Už aby ta doba byla tady :-)
      Děkuji za povzbuzení :-)

      Smazat
  2. ahoj Báro, obdivuji, že chodíš s dětmi do restaurace. :-) My s tím naším jedním jsme zatím nikdy nebyli, ačkoliv nás to napadlo už víckrát, ale manžel to vždycky zavrhl, abych si laskavě uvědomila, jak to po jídle našeho malého bude v restauraci vypadat a že by se to některým hostům a pak i personálu nemuselo líbit. :-) Tak jsem mu dala radši za pravdu a tak zatím přes oběd nikam ven nevyrážíme. :-)
    Já jsem s malým ze začátku s příkrmy taky bojovala, první měsíce nechtěl jíst vůbec, divil se proč zavádím novinky, když s prsem je spokojený, pak už to tak nějak vzal, že holt se bude jíst i něco jiného. Ale dost bojkotoval zeleninové pyré. Pak jsem objevila, že má rád jablečné přesnídávky a vymyslela jsem fígl, že jsem mu do každé zeleniny přimíchala i jablka a pak snědl naprosto cokoliv. Takže oblíbená jídla byla květák s jablkem, brokolice + mrkev + jablka atd.
    Tak přeji příště úspěšnější návštěvu restaurace! :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kivi, díky za tip. Zkusím propašovat do zeleniny něco jedlejšího :-)
      My s dětmi chodíme do restaurace často (tedy ne často jako třeba každý týden, ale je-li příležitost, nevyhýbáme se jí) ale zpravidla ve dvou. Každý má na starost jedno dítko. Já samozřejmě vždycky vyfasuju Amálku :-) A to je v pohodě. Ale jeden dospělý na dvě děti je nějak málo :-)

      Smazat
  3. Hm, tak to mi něco připomíná... z přesně stejného důvodu jsem si dovolila jít s naší prskavkou do restaurace až po jejím druhém roce věku... držím palec, ať se toho dožijete dříve :o)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Leni, díky :-)
      Jak jsem psala výš, Amálka nebyla v restauraci poprvé, jen byli tentokrát děti v přesile a to nedělá dobrotu :-)

      Smazat
  4. Milá Barunko..
    Jsi velká šikulka,že to všechno zvládáš:-)Znám to moc dobře u prvního synka,kterému je už devět nostalgie,ten měl ale problém v tom,že byl pořád v pohybu,takže zachytit ho na nějaké sousto a přitom si "klidně"posedět bylo zhola nemožné:-)I dnes mu musím v restauraci vymyslet zábavu,či jinak zaujmout..
    Druhého menšího tříletého Adámka jsme již trénovali od mala,takže je zkušeným kavárenským povalečem a je to tam s ním moc fajn..
    Držím Ti palečky,ať je i u vás s přibývajícím věkem,více poklidu..
    Měj se moooc hezky
    Brigit

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Brigit, děkuju :-)
      Ach ty nostalgické vzpomínky...a to Matymu budou teprve tři a už mi to přijde tak dávno, co jsem ho cpala prvními mrkvičkami a učila, že v restauraci se vyžadují civilizované projevy :-)
      Ale Amálka to zajisté brzy odkouká a bude líp. Možná. Snad :-)

      Smazat
  5. Já myslím, milá Báro, že jsi skvělá a dokážeš všechny mateřské strasti i slasti zvládat moc dobře. Mně by v restauraci takový špuntík rozhodně nevadil.
    Vivi

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vivi, děkuji :-)
      Jsem ráda, za poznámku o tom, že by ti odýňované škvrně v restauraci nevadilo :-) Hned se cítím líp :-) Tak to třeba příště zase risknem a bagety necháme na jindy :-)

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)