Prázdniny u dědy

Návraty od mého otce a dědečka našich dětí se rovnají návratům do civilizace z prostředí notně spartanského.

Spíme kde se dá.

Jíme co se dá.

Moc se nemyjeme, neb to stejně nemá cenu.

A užíváme si tu svobodu života značně odlišného od našeho domácího řádu.

A to ještě není nic proti tomu, jak jsme tu trávili prázdniny kdysi jako děti. Kdy se naše starostlivá maminka raději ani neptala, co celé dny děláme, jak se stravujeme a v kolik hodin chodíme spát. Představa zablácených potomků plížících se do postelí dlouho po půlnoci, a často s nevyčištěnými zuby, by jí totiž zajisté na klidu nepřidala.

Od té doby už pár let uplynulo, ale některé věci se zkrátka nemění.

A tak jsme se i tentokrát vrátili se špínou za nehty a kruhy pod očima.

Ale „kojili“ jsme jehňátka, pátrali po zanášejících slepicích a kachních uprchlících. Setkali se se vzdálenější rodinou větví a oprášili staré historky. Samozřejmě se objevily taktéž historky nové a s kytarou jsme se prozpívali do brzkých ranních hodin.

Prázdniny jsme tedy zakončili s trochu špinavou noblesou a teď už zase vstříc novému školnímu roku! (Protože nevím jak pro vás, ale pro mě začíná nový rok v září a první leden, ten mě jenom mate.)