neděle 16. září 2012

Rande

Vztah se musí pěstovat.
To je známá pravda, kterou psychologové, manželští poradci a prodavači valentýnských přáníček opakují stále dokola, a přesto se na ni v partnerských vztazích tak často zapomíná.
Já zapomínám na spoustu věcí, jako třeba zamykat auto nebo zalévat kytky, ale když jde o vztahy, snažím se být důsledná.
V rámci pěstování vztahu jsme proto minulý týden vyrazili s mužem na rande. A ne jen tak ledajaké. Vyrazili jsme totiž do kina, kde jsme nebyli už téměř tři roky.
Ale aby všechno probíhalo podle plánu, muselo by se to zřejmě dít v jiné rodině. U nás to prostě nefunguje.
Ve chvíli, kdy jsme chtěli vybrat film, přestal fungovat internet. Mimochodem, čtyři dny bez internetu, to může být pro závisláka vážně dlouhá doba.
Páteční den pak přinášel jednu malou nehodu za druhou.
Začalo to roztrženými punčochami a půlhodinovým, marným, pózováním před zrcadlem. Přeci jen, rande nemám každý den. Jenže zkuste se obléknout vhodně zároveň na rande i odpoledne s dětmi. Skloubit požadavek na atraktivní a vysoce praktický, dětem odolný, oděv v jednom, to je vážně oříšek.  
Když byl výsledek nikoliv ideální, ale uspokojivý (mimochodem, skončila jsem u toho, čím jsem začala), s mírným zpožděním jsme vyrazili k městu, kde nás před kinem čekala ještě hodina plavání s Amálkou.
V půlce cesty jsem si uvědomila, že taška s plavkami a ručníky zůstala v chodbě.
S velkým zpožděním jsme proto vyrazili znovu.
V půlce cesty mi začalo připadat, že v autě to divně táhne a že mi zmizelo zadní okénko. Vcelku rychle jsem se zděšením zjistila, že se nám otevřel kufr a kočárek měl již nakročeno k vystupování za jízdy.
Na plavání jsme samozřejmě dorazili pozdě a kupodivu i bez Amálčiných plavek.
Drobná anabáze se ztracenými klíči už jen příjemně dokreslila kolorit našeho „poklidného“ dne.
Ale nesnáze jsme překonali a poté co děti převzala moje maminka, které patří mé velké díky, mohlo naše rande začít.
A bylo to krásné rande.
Muž si mě vyzvedl u rodičů, jako kdysi. Kino jsme měli sami pro sebe, protože kdo by chodil na film pro dospělé ve tři odpoledne, že ano? Přecpali jsme se podivně umělohmotně chutnajícím popcornem. A na tři hodiny „zapomněli“, že už nejsme zamilovaní puberťáci, ale zodpovědní rodiče.
Vlastně teď máme to nejlepší z obou rolí. Jsme totiž zamilovaní rodiče!

Kdysi dávno v Tatrách (r. 2008)

8 komentářů:

  1. to poznám, tiež si mužom občas vyrazíme len samy dvaja a užívame si bez detí, je to skôr luxus, ale potom sa na deti tešíme... páči sa mi ten výraz "zamilovaní rodičia" :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bibo, děkuji :-) Taky se mi ten výraz líbí :-)
      A vyrazit bez dětí, to je opravdu luxus, který si nedopřáváme často, aby nám nezevšedněl ;-)

      Vymazat
  2. To je krásný! Vy vždycky zažíváte takové příhody! A vždycky to dokážeš krásně napsat. Ať vám ta láska vydrží navěky věkoucí:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, děkuju :-)
      Taky si říkám, jak je možná taková kumulace katastrof na jednu rodinu :-)

      Vymazat
    2. Baruš, v úvodu přeju spoustu lásky a kromě té chemie souhry jedno velké bohatství - umět si POVÍDAT!
      A bonbonek k tématu:
      Babička s dědou mají 60.výročí. A napadne je, zopakovat si první rande. Domluví se jako kdysi na 19.hod.
      Děda se oholí, hezly oblékne a čeká s kytkou v parku.
      Je půl8, babi nikde. Je 9 pryč, babi nikde...děda se naštve a vrací se domů...a co nevidí...
      Babi sedí doma a štrikuje a jen tak s nevinným výrazem prohodí:
      "Promiň, Pepo, naši mě nepustili!":-))
      Mája

      Vymazat
    3. Děkuju Májo,
      a příběh babičky a dědečka je kouzelný :-)

      Vymazat
  3. my o tom zatím jen sníme :)

    za poslední 4 roky se nám to povedlo 2x.

    Jen houšť!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci,
      však on přijde čas, kdy se sny změní ve skutečnost :-)

      Právě jsem spočítala, že my jsme za ty tři roky od Matýskova narození měli "rande" třikrát. Skóre, jednou za rok, není ideální, ale mohlo by být hůř :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)