A co děti, mají si kde hrát?

Ty naše určitě.

Jen přitom nevypadají vždycky jako z katalogu.

Právě naopak. Ale moje teta, jejíž slovo má jistojistě svou váhu (je to přeci pediatr) říká: „Hlína není špína.“ A tohoto motta já se držím zuby nehty, protože jinak bych musela mít děti stále na vodítku a na zahradě bychom museli vybetonovat malý dvoreček.

A to by byla velká škoda.

Protože děti by měly mít možnost šťourat se v hlíně, pozorovat brouky, pořádat šnečí závody a chodit bosé v mokré trávě. I když přitom zničí nejedno tričko. Zmáchají boty. Nebo znehodnotí kalhoty skvrnami od trávy.

Proto se mi moc líbí myšlenka vytvářet ve městech přírodní hřiště. Tedy, ne, že by unifikovaná, evropskou unií schválená, plastová a bezpečnostními atesty ocejchovaná klouzačka neměla taky něco do sebe. Jenže lezení po stromech je lezení po stromech.

Je ovšem jedna věc, které konkurovat nelze.

Pískoviště!

Matýskův nejoblíbenější herní prostor, v němž našla zalíbení už i Amálka.

Naše návštěvy různorodých hřišť zpravidla probíhají stejně. Začínají na písku. Následuje bezvýsledné motivování dětí k opuštění písku a vyzkoušení jiných herních prvků, což je málokdy přijato kladně. A končí opět na písku, z něhož je nutné vytahovat děti téměř násilím.

Od tohoto víkendu se můžeme hrdě hlásit k majitelům krásného, barevného a možná trochu naddimenzovaného pískoviště i my.

Nutno podotknout, že dětem dosud bohatě stačila hromada stavebního písku. Ta ovšem přestala splňovat naše estetické nároky, pod jejichž tlakem se z našeho cikánského dvorku snažíme zbudovat příjemnou zahradu. Muž se tedy chopil iniciativy a kladiva a s výsledkem jsme všichni spokojeni.

V blízké době bych arzenál hřištního náčiní ráda rozšířila ještě o houpačku a zbytek už asi necháme na dětech. Však oni si na naší zarostlé zahradě poradí.