Očekávání jsou mrchy

Znáte to? Jak si ve své bujné fantazii malujete svou budoucnost růžovými barvami, už už se vidíte povalovat v houpací síti s knížkou nebo na břehu rybníka s notesem, kterak do něj zaznamenáváte celé odstavce své budoucí skvělé knihy, jež vás celý školní rok pronásledovaly, zatímco vy jste si je schovávaly právě pro tyhle chvilky dovolenkového klidu, kdy váš milovaný muž, věrný svému slibu, baví vaše potomky a dává prostor vaší vytoužené chvilce tvůrčí pohody?

No, možná si nepředstavujete právě tohle, ale dost pravděpodobně nějaká malá, maličká očekávání od své dovolené máte.

Jenže pak přijde dovolenkový strašák zvaný dětská nemoc a vy se se svým tvořením vysoké literatury u rybníka a knížkou v houpací síti můžete jít bodnout…

Následuje  zklamání, smutek a pokud jste se hooodně těšili a hooodně očkávali, možná vás nemine ani vztek a frustrace.

Nenaplněná očekávání zkrátka umí s duševní pohodou nepěkně zamávat.

A se mnou teda přímo zametla.

Moje očekávání i Matyho chřipka.

Nejdřív jsme tyhle dvě potvory chtěli společně vyležet na hotelu. Ale ukázalo se, že stonat v hotelovém pokoji, není žádná výhra, a tak jsme to včera vzdali.

Muž s Amálkou a Vilíkem zůstali na Vysočině se zbytkem naší široké rodiny a Maty a já jsme se vrátili domů.

Moje očekávání byla rozdrcena pod koly našeho k domovu se řítícího Jožina a ze zadního sedadla kašlající Maty udával směr našim příštím dnům.

A jako prázdninová idylka to v tu chvíli rozhodně nevypadalo.

Poskytla jsem si proto to jediné, co jsem mohla. Čas.

Alespoň pár hodin, po které si nebudu vyčítat, že se utápím v naprosto sebestředné, sobecké a z komára velblouda dělající sebelítosti.

Maty vděčně zalezl do postele na pohádku, já si namíchala létem vonící Aperol, vzala knížku a usadila se na zahradě. Bez houpací sítě a rybníka, ale tak aspoň něco.

Po první kapitole, kdy se můj depresivní stav prohloubil zjištěním, jak dobře Třeštíková píše, a že já bych se snad raději do další vlastní knížky pouštět ani neměla, jsem raději dopila, zaklapla a vrátila se k Matymu.

V devět už jsme oba spali a činili jsme tak i po následujících dvanáct hodin.

Můj limit pro sebelítost vypršel.

Očekávání proto posílám do háje, což je taková "malá" celoživotní výzva, jejíž plnění plnění má značně kolísavou tendenci, mezi hraním šibenice, pexesa a karet hltám Třeštíkovou a na naší domácí dovolené ve dvou si hledám to lepší.

Protože ono tam „to lepší“ vždycky někde je… ;-)