Škola a já.
To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.
Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit
nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula
jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli
založit školu „vlastní“.
Po dlouhých
schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý
z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a
vypiplané školní miminko.
Původně jsem
se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu
dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen
takovým pomocným přicmrndávačem.
Dopadlo to
ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila
spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas
mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou
šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou
domškoláků, opravdu bavilo.
Většina „výuky“
probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie,
atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili
jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili
asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské
mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky
jsme ztvárňovali české pověsti…
Hodně jsme se
nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního
procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.
V druhém
roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do
obýváku nám vtrhla škola.“
Spousta věcí
nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a
charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i
pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět
měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.
Jenže se
ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou
pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě
to není ani trochu.
Ubyla
energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.
Nejdřív jsem
se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost
v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.
Až jsem
usoudila, že takhle to dál nejde.
Ano, miluju práci s dětmi, jejich
bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování,
malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a
tohle všechno mě nabíjí.
Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu
bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti
klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za
dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že
pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý
unschooling.
Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten
zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu
s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle
stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po
vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla
spící v posteli…
Tohle jsem
si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala
věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.
Teď máme
září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené,
Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.
Odpovídám na
dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové
bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu
líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě
krouží.
A jsem ráda,
že jsem se zase posunula dál.
První dva zářiové
týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla
denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to
utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.
A jak to
tedy se mnou a se školou letos bude?
Dvě
odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude
patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.
Co mi to
přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.
A to vnímám
jako to hlavní.
Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů,
údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já
se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak
plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se
sebou samou.
Tak kéž se
to co nejlépe daří nám všem 

Chvíli Vás sleduji a fandím Vám, pokud máte možnost, dělejte to, co budete dělat ráda a s nadšením. Ale nesmí to člověku sebrat veškerou energii. Práce ve školství ať už státním, nebo soukromém je velmi náročná a nedoceněná, jak finančně, tak časově. A Vaše malé děti zasluhují nejvíce Vaší pozornosti :) Lucie Š.
OdpovědětVymazatLuci, děkuji :-)
VymazatMáte pravdu, se školstvím je to všelijaké a třeba, až mi odrostou vlastní děti, které jsou pro mě na prvním místě, tak se k těm školním zase intenzivněji vrátím :-)
Sleduji Váš blog - líbí se mně. Jsem dost překvapená z té změny, byť jste to vysvětlila. Ono není vždy vše tak jednoduché, jak se zdá. Tak přeji, ať se Vám daří.
OdpovědětVymazatDěkuji, Pavlo,
Vymazatje to jak píšete, ne vždycky jsou věci, jak se zvenčí zdají být :-) Každopádně, změna je život ;-)
Myslím, že je to krok správným směrem. Ať se daří
OdpovědětVymazatDěkuji, věřím, že pro tuhle chvíli to krok správným směrem určitě je :)
VymazatMila Baro, moc drzim palce! Hodne stesti ;). Alinka
OdpovědětVymazatBáro, držím palce. Máme, zdá se, podobný životní příběh. Dávám si pauzu, přemýšlím, co se sebou. Ráda bych se vrátila, ale už ne s takovou sebedestruktivní intenzitou. Měj se krásně a odpočívej dosyta. Lucka
OdpovědětVymazatBaru, jsem velmi ráda, že si si našla tu "svou" správnou cestu. Ať se daří a jsi spokojená. A když budeš spokojená a šťastnější ty, budou spokojenější a šťastnější i děti s manželem. Jen tak dál.
OdpovědětVymazatPrima podzim
Katka