sobota 17. března 2018

O nelehkých rozhodnutích a hledání světla




Poslední měsíce jsem pořád psala a mluvila o hledání vnitřní rovnováhy, utřídění priorit, o vyčerpání a splínech, až jsem tím byla chvílemi sama sobě protivná. Najednou ze mě optimismus nestříkal v gejzírech, ale jen zlehka odkapával jak ze špatně utaženého kohoutku.
Byla jsem za to na sebe trochu naštvaná a trochu se litovala, což mě pak štvalo ještě víc, protože objektivně vzato se mám přece báječně, tak co ty chmurné myšlenky, vyčerpání, bolení břicha a pocity marnosti mají ksakru znamenat!
Ale jestli něco v takových okamžicích opravdu nepomáhá, je to vztek obrácený k sobě samé a výčitky, že nic nestíhám, pořád bych jen spala, nemám energii na děti a často se přistihnu, jak funguju naprosto nevědomě, na autopilota.
Pořád jsem se snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.
Protože ten pravý pocit štěstí a spokojenosti nemůžeme najít nikde venku, ale jen uvnitř nás samých, a to je někdy zatraceně těžká „práce“.
Já sama jsem věděla, co mi tak ubírá energii a z čeho jsem pořád tak vypsychlá, ale připustit si to a něco s tím udělat, to je vždycky ta obtížnější část. Nakonec mi nesmírně pomohlo přestat si hrát na hrdinku a tvářit se, jak to všechno zvládnu sama a vyhledat někoho, s kým jsem všechno mohla opravdu otevřeně probrat, kdo mi pomohl získat nadhled, najít nové souvislosti a uvědomit si, co vlastně dělám, v kontrastu s tím, co vlastně dělat chci.


Celou dobu šlo totiž hlavně o jedno: o naši školu.
O školu, kterou jsme společně s dalšími rodiči založili, ve které jsme loni skoro jen ve dvou táhly celý školní rok, do které jsem poslední dva roky vkládala spoustu sil, energie, času a lásky.
A s níž jsou v poslední době spojené všechny ty řeči o rovnováze, prioritách, vyčerpání a splínech.
Naše škola je totiž moje srdcová záležitost a vidím v jejím založení ohromný smysl, ale zdá se, že jsem se v ní trochu „vysvítila“.
Když jsem byla doma s dětmi, opravdu jsem zářila. Pro sebe samu, pro děti, pro celou naši rodinu, a když se objevil projekt školy, vrhla jsem se do něj s nadšením a snažila se svoje světlo šířit i do ní. A šlo mi to vážně dobře.
Jenže se ukázalo, že systém, v němž jako škola musíme fungovat, a fakt, že navzdory mému idealismu ještě neumíme všichni jednat otevřeně, s respektem a úctou, si moje světlo bral, ale na oplátku nedával skoro nic.
Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.
Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 
Když jsme se školou začínali, pořád jsem tvrdila, že chci být jen takový „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…


Dlouho jsem si to nechtěla připustit, protože jsem do školy opravdu vložila svoje srdce, a to se přece jen tak neopouští, ale teď už vím, že někdy to jinak nejde a já k životu a práci potřebuju větší míru svobody, než můžu ve školní instituci najít.
A tak hledám způsob, jak se u nás ve škole stát opravdu jen tím „přicmrndávačem“, který se nemusí  neustále přemáhat a dělat ve jménu ministerstva, inspekce a někdy i rodičů, věci, kterým nevěří. Jak zase do svého života vrátit víc svobody, rozmanitosti, psaní a radosti z času stráveného s vlastními dětmi. A jak v sobě zase vydolovat pocit a důvěru, že všechno je tak, jak má, že já jsem správně tak jak jsem a život se zkrátka odvíjí v souladu s nějakým vyšším záměrem.
A proč vám to všechno píšu?
Protože celá tahle záležitost se pro mě stala nesmírně cennou, někdy bolavou a někdy nádhernou lekcí, ze které rozhodně ještě nejsem venku, ale která třeba může inspirovat i někoho z vás, kdo se teď brodí v podobných pocitech, jaké pronásledovaly celou zimu mě.
Protože stejně jako příroda v zimě stahuje svou životní sílu pod zem, ke kořenům, tak i my se pocitově obracíme dovnitř, do sebe, kde máme možnost nechat ve vlastním tichu zrodit odpovědi na naše otázky.
A protože za rohem už číhá jaro, a právě v něm se může z naší vnitřní „temnoty“ a v tichu zrozených odpovědí, zase vylíhnout něco nového a krásného. A my zase začneme zářit. Nejdřív pro sebe, pak pro svou rodinu a když budeme chtít, rozsvítíme nakonec třeba i celý svět.



2 komentáře:

  1. Baru, rozumím Ti a souzním s Tebou.. Uděláme s tím něco? <3

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Báro, moc děkuji za krásný článek. Určitě si ho přečtu jěště tak dvakrát. Naprosto Ti rozumím, souhlasím. Těším se, že začneš psát a já co nejdříve naklušu do knihkupectví pro novou knihu od Báry!!! Mohla bych být tvou matkou, ale říším také něco obdobného. Zatím se v tom plácám, zatím nevím kudy kam. /jen naznačím, starám se o matku a moje já neexistuje/ vím, ale že to změním, upravím abych i já našla zas to své JÁ. Barunko moc ti držím palce a ráda čtu tvůj blog. Dosti vtipný, zajímavý, otevřený, prostě bezva. jen tak dál milé děvče. Tvá kniha byla jěště horká z tiskárny a už mi ležela na nočním stolku. Mě se první dítě narodilo na konci třeťáku,jsem jedináček, který to celý život těžce nesl, tak jsem si porodila bráchu a nelituji a nelitovala jsem ani vteřinu, dodnes je to můj parťák!!!! Krásné jaro zdraví AlenaP.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)