Ach ti rodiče!

Oficiálně se stáváme rodiči ve chvíli, kdy se nám narodí první potomek. Teoreticky bychom se na něj měli podívat, nechat se zaplavit mateřskou, potažmo otcovskou láskou a od té chvíle vědět, jak na to.

Je to přeci přirozené, je to v nás.

Problém je, že naše přirozená mateřskost je ukrytá pod nánosy našich zkušeností a strachů. Pod vrstvou všech dobře míněných a zpravidla nevyžádaných rad a pouček. Pod hromadou očekávání a představ. A dokonce i pod nezahojenými, ale často umně maskovanými traumátky z vlastního dětství.

Jistá psychoterapeutka zkoumala nejrůznější příčiny problémů, které lidé ve svých životech řeší. Od prostého vlivu rodičů prošla široké spektrum „spouštěčů“, aby se nakonec k rodičovské příčině opět vrátila.

Nakonec všechny složité poučky zredukovala na jednoduchý povzdech.

ACH TI RODIČE!

Zdálo by se, že tím můžeme vlastně skončit ještě dřív, než jsme začali.

Nevím, kdo to řekl, ale tak trochu alibisticky ráda cituji tuhle větu: Ať se budeme snažit sebevíc, naše děti budou vždy mít co říct svému psychoterapeutovi.

Tohle tvrzení by v nás mohlo vzbudit pocit marnosti, frustrace a naprosté rezignaci.

Ale já bych ve vás na následujících řádcích ráda vzbudila pravý opak!

Přála bych si, aby vás toto poznání (stejně jako mě :-), přimělo k tomu, že se budete svou rodičovskou úlohou méně stresovat a více si ji užívat! Budete se brát méně vážně a více se s dětmi smát a dívat se na svět jejich očima.

Protože stát se rodičem pro mě znamená, stát do určité míry znovu na začátku a prožívat objevování světa spolu s dětmi. Protože ony nejsou my a naším úkolem není vysochat z nich za pomoci „osvědčených“ výchovných postupů osobnost, která bude splňovat naše představy.

Cítím, že naším úkolem je být dětem průvodci na jejich vlastní cestě životem. Můžeme jim být oporou, můžeme jim ukazovat, co je podle nás dobré a špatné. Můžeme jim dát do rukou vše, co podle nás budou v životě potřebovat. Ale dál už je to na nich…

Nicméně věřím, že každý z nás je tím nejlepším rodičem právě pro své děti. (Včetně našich vlastních matek a otců.)

A když budeme děti „vychovávat“ jak nejlépe umíme, nemusíme mít žádné výčitky svědomí.

Jak jsem ke „svému poznání“ došla?

Tak přesně o tom je příběh zbouchnuté středoškolačky a její cesty za vědomým mateřstvím, který jsem se s vámi rozhodla sdílet na následujících stránkách.

…

Právě jste si přečetli úvod k Optimistickému průvodci mateřstvím a v ideálním případě byste se měli začít šíleně těšit na to, až bude celá tahle „knížka“ na světě. V tom méně ideálním případě je vám to sice úplně jedno, ale to mi zase tolik nevadí.

A víte proč?

Protože jsem zjistila, že když píšu, musím to dělat hlavně pro sebe. Když jsem psala Copatou mámu, měla jsem neustále před očima své „zbouchnuté“ a nejisté devatenáctileté já. A psala jsem pro něj.

Optimistický průvodce mateřstvím bude další mé papírové alterego. Tentokrát ale bez příkras a beletristických kliček.

A bude pro mě, stejně jako pro každou mámu, která občas tápe, ale ví, že spásu nemůže hledat v dokonalých návodech, kurzech či příručkách, ale jen sama v sobě.

Tak tedy sama sobě přeju, abych to nevzdala a psala a psala a psala...

Protože přesně to je můj záměr pro rok 2018 😉

A jaký je ten váš?