Zrestartovaná...

Jednou za čas, když se zapomenu dost často a intenzivně zastavovat a věnovat se odpočívání a jen sama sobě, upadnu do stavu naprostého odpojení se od světa. Nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, sociální sítě ignoruju a jedu v ultra úsporném režimu.

Jako v uplynulých několika dnech.

V takových chvílích si tělo přizve vcelku logicky na pomoc nějakou dostatečně zákeřnou a utlumující nemoc. Dobře poslouží kupříkladu taková výživná žaludeční viróza, což znamená, že kromě introvertních znaků se koná i nejedení, což mě vcelku účinně připoutá k posteli, kde následně prostě jen a pouze JSEM.

Je to jako když restartujete počítač.

Třeba když jede už dlouho bez přestávky, bez vypnutí, začíná se sekat a zpomalovat. Tak prostě zmáčknete tlačítko restart, obrazovka zčerná a pak to všechno pomalu zase naskočí, sem tam i s nějakou aktualizací.

A takhle nějak je to se mnou.

Pár dní jsem jako ta černá obrazovka, nejsem schopná zvedat telefony, odpovídat na zprávy a děti zásadně odkazuju na tatínka, babičky a jiné nárazové pečovatele (díky, bráško), kteří se okolo vyskytnou.

Pak se tělo i hlava dostanu zase trochu do rovnováhy a systém naskočí. Nejdřív začnu zase víc mluvit, odpovím na zprávy, které se dotazují, jestli ještě žiju, když jsem se tak dlouho neozvala, vylezu z postele, a nakonec i ven, mezi lidi...

Lehce přemňouknutá, těžce zrestartovaná a pomalu se vracející do spokojeného soužití se sebou samou, světem a lidmi kolem.

Nemám tyhle svoje útlumy moc ráda, připadám si trochu jako zombie, ale vážím se jejich zvednutého prstu a poselství, která v nich nacházím.

A řekla bych, že to neplatí jen pro mě….

Takže BACHA, když se nebudeme starat v první řadě samy o sebe, těžko se pak můžeme postarat o někoho dalšího.

Tak na sebe mysleme raději preventivně, a ne až ve chvíli, kdy svět kolem zčerná ❤