Výlet na hory aneb Když se jeho a její představy tak úplně neprotnou

S pohledem na tu naši bahnitě zelenohnědou polabskou nížinu jsem si jednoho dne povzdechla, že by mohlo být báječné popojet si někam na hory, za sněhem.

Moje představa byla dost romantická a obsahovala zejména procházku malebně zasněženou krajinou s bíle oděnými stromy, závějemi měkkými jako prachové peřiny a azurově modrou oblohou. V té představě jsme se s dětmi vesele smáli, koulovali se, stavěli sněhuláky, a nakonec zapluli do nějaké útulné horské chalupy s restaurací a u sálajících kamen si vychutnali poctivou domácí polévku.

Leč mužova představa byla (snad až na tu azurovou oblohu, které jsme se nedočkali ani jeden) poněkud odlišná…

Hory v zimě, to přece značí sjezdovky. Ovšem jelikož ani jednoho z našich potomků lyžování prozatím neokouzlilo, adekvátní náhradou sjíždění na lyžích, je sjíždění na bobech. A k tomu je samozřejmě třeba vhodná lokalita, ideálně v lyžařském středisku, a ještě ideálněji se stánkem langošů nesoucích sebou nostalgické dětské vzpomínky, na dosah.

Má romantická představa tak vzala za své, jakmile jsme zaparkovali na přeplněném parkovišti u přeplněného kopce hned vedle silnice. Našeho bobovacího cíle celé výpravy.

A pokračovalo to dál.

Místo chaloupky s kamny a polévkou jsme nakonec pro přelidněnost restaurací vzali zavděk bistrem s hranolky a smažákem. Koulovat jsme se mohli leda zmrzlými sněhovými krustami. Při snaze o skok do „závějí“ bychom si pravděpodobně uhnali minimálně zlomenou klíční kost. A ten vysněný langoš si muž nakonec taky nedal…

Přiznávám, byla jsem místy kyselá, to jsou ta očekávání, nad která se ještě často neumím povznášet.

Na druhou stranu, co mi jde opravdu dobře, je hledání pozitiv i na tom, co se mi vlastně tak úplně nelíbí.

A tak si cením příjemných povídacích chvilek s mužovou rodinou, celodenní husté mlhy zakrývající nelichotivý výhled na silnici, parkoviště a do hněda ohoblovaný kopec, super rychlých bobovacích sjezdů s Amálkou, po kterých jsme měli sníh i v kalhotkách a především skutečnosti, že děti si v tomhle směru na očekávání vůbec nepotrpí, malebnou krajinu nevyžadují a hranolky se smažákem za katastrofu už vůbec nepovažují.

Zkrátka si z nich příště musím vzít příklad.

Případně bychom s mužem naše představy o horsky stráveném dni mohli příště probrat nejpozději v autě… 

Taky se občas s partnerem ocitnete každý na trochu jiné vlně? ;-)