Bylo půl jedné
ráno, já seděla v autě a vracela se z města domů.
Toužící zaplout
hned do postele, ale s vědomím, že ještě naposledy musím projít celé
Adventní putování, než druhý den zmáčknu tlačítko odeslat a putování zamíří k vám…
Když tu mi do silnice
vběhlo zvíře.
Dupla jsem na
brzdu a sledovala, jak mi přímo před autem přechází liška.
Jsem u nás před
vesnicí zvyklá na srnky, kočky i ježky.
Ale liška mě
překvapila.
O to víc, že je
důležitou postavou a průvodkyní Dorotky a Vincenta v Adventním putování, okolo
něhož se už nějakou dobu točí skoro všechny moje myšlenky.
A tak, vzhledem
k tomu, že jsem lišku nepřejela, jsem si to vyložila jako takové požehnání
či dobré znamení, že je Adventní putování připraveno.
A opakovala
jsem si to i ve čtyři ráno, kdy jsem Kátě napsala poslední připomínky, i v devět
ráno, kdy jsem chtěla jít odesílat, i v devět a deset minut, kdy jsem
zjistila, že soubory jsou moc velké a na své uložiště je neprotlačím, i v deset
třicet, kdy bylo zkomprimováno, i v jedenáct, kdy jsem všechno třikrát
překontrolovala a prozkoušela, a nakonec i ve dvanáct, kdy jsem konečně klikla
na ODESLAT.
Zdá se to jako
banalita, ale ta liška mi opravdu pomohla.
Taková malá i
velká znamení jsou pro mě signálem, že na věci nejsem sama, že mě obklopuje
něco většího, něco, o co se můžu opřít a s důvěrou se odevzdat vědomí, že vše
se děje tak, jak má.
Ne z alibismu,
ale z prosté víry, že jsou věci, které mě přesahují, věci kterým
nepotřebuju tak úplně porozumět, stačí je přijmout.
A jsem ráda, že
něco málo z mého naladění sklouzlo i do příběhu Dorotky a Vincenta, příběhu,
ze kterého bych vám tu kousek ráda poodkryla 😊
(Ilustrace a foto: Kateřina Pappová)
(Ilustrace a foto: Kateřina Pappová)
Ukázka z úvodního
příběhu Adventního putování
Maminka s tatínkem už spali, když se děti v zimních kabátcích,
pletených kuliších, šálách a rukavicích tiše vyplížily ven a zamířily
k lesu. Noční nebe pomalu zakrývaly mraky a k zemi se začal tiše
snášet sníh.
„Nemůže to být daleko, hvězda spadla přímo za lesem, když si pospíšíme,
do rána jsme zpátky a maminka s tatínkem si vůbec nevšimnou, že jsme
zmizeli,“ prohlásil sebevědomě Vincent a prošlapával cestu zasněženou pěšinkou,
zatímco Dorotka za ním vesele poskakovala a pokoušela se chytit poletující
sněhové vločky.
Děti se prodíraly lesem, jen matně osvětleným svitem měsíce vykukujícím
mezi mraky. Počáteční nadšení a víru v to, že hvězdu za chvilku najdou a
ještě před rozedněním budou zpátky ve vyhřátých postelích, vystřídala únava a
rozmrzelost.
Dorotka už neposkakovala a Vincent se přestal tvářit sebevědomě. Děti pomalu obestíral závoj strachu. Ještě si to nechtěly tak úplně přiznat, ale bylo čím dál jasnější, že se ztratily.
Ale i přesto, že to tak vypadalo, ani
na okamžik nebyly samy.
Celou tu dobu, ba co víc, po celý
jejich život, nad nimi bděla jejich strážná Andělka. Opatrovala jejich první
krůčky, kolébala je ve své neviditelné náruči, když jim bylo smutno, a dodávala
jim odvahu, když je přepadl strach.
A odvahy, té budou nyní potřebovat
opravdu hodně, povzdychla si Andělka ustaraně a sledovala, jak vzal Vincent
Dorotku za ruku, když zakopla, a jak se Dorotka ze všech sil snaží zadržet
slzy.
Andělka si přála, aby mohla děti vzít
do náručí a odnést je zpátky domů, ale věděla, že takový její úkol není. Může
dětem být oporou, ale rozhodnutí a následné činy, ty jsou jen v rukou
samotných lidí.
A Vincent s Dorotkou se
rozhodli.
Vydali se na cestu, a i když se jim
její zákruty rychle přestávaly líbit, nebylo už možné vrátit se zpátky. Museli
po ní dojít až na konec, ať už byl kdekoli.
Andělka sice nemohla zasáhnout a
změnit, pro co se děti ve své touze udělat mamince a tatínkovi radost rozhodly,
ale bylo v její moci být dětem nablízku a na cestě jim pomáhat.
A protože usoudila, že pomoci na
cestě budou Vincent s Dorotkou potřebovat opravdu hodně a možná ne vždy
bude stačit ta andělská, rozhodla se vyslat zprávu o cestě svých dvou svěřenců
do světa.
Doputovala zpráva a vyprávění i
k Vám?
A chcete to být právě Vy, kdo
Vincentovi a Dorotce pomůže?
Začít můžete tím, že dáte těm dvěma i
jejich Andělce vědět, že jste s nimi. Tím, že jim dáte naději a posvítíte
jim na cestu.
Ptáte se bezradně jak?
Nic se nebojte, to určitě zvládnete!
Postavte večer, až se setmí, do okna
zapálenou svíčku a vyšlete její světlo do světa. Andělka už se postará o to,
aby její jas dosáhl až k Vincentovi a Dorotce, a brzy Vám dá jistě vědět,
jak se jim daří, jestli už našli spadlou hvězdu, a hlavně, zdalipak už se
vrátili zpátky domů…
Stokrát kontrolováno a hned v první větě chyba - kulichách je špatně = kuliších!
OdpovědětVymazatDěkuju za upozornění! Inu, v kontextu předešlého textu o kontrolování je to fakt trapas... Ale zajímavé, že kulichy všem čtyřem kontrolórům unikly...
VymazatTak změna! Kulichy ve finální verzi neunikly! :-) Utekly jen mě na blogu ;-)
VymazatKulichách je dobře.
OdpovědětVymazatNeřešte kulichy a radši pochvalte příběh a hlavně to Bářino nasazení. P.S. hranice mezi používáním koncovek -ích a -ách u podobných slov je tenká a neustálená. Je možné, že za mejakou dobu bude jediná správná možnost kulichách.
OdpovědětVymazatBáro, dobrá práce!
Ráda bych citovala klasika Cimrmana: Dík náčelníku, že ses mě zastal! :-D
VymazatA moc děkuji za ocenění. Vážím si toho a pracovat na Adventním putování byla radost :-)
Baru krásný a napínavý začátek. Kulichy neřeším, ty mi jsou ukradený. Jsi fakt dobrá! A pochvala patří i paní ilustrátorce ��
OdpovědětVymazatMoc děkujeme za ocenění, Kátě ráda vyřídím... S jejími ilustracemi se psalo krásně :-)
VymazatKrásný úryvek ... škoda, že už mám děti dospělé ( a vnoučata zatím v nedohlednu).
OdpovědětVymazatBáro, přeji Vám i vašim dětem krásné vánoční putování - užijte si to.
Milá Báro,příběh začíná moc krásně a poeticky,sice mám ještě hodně malé děti,ale asi si koupím Putování pro sebe,protože mě samotnou láká zjistit,co vše se v příběhu ukrývá.:)Člověka,který psal ten první anonymní komentář,je mi líto,musí být asi hodně nešťastný,když je toto jediná reakce,na kterou se zmůže..
OdpovědětVymazatPříběh na mě čeká v e-mailu a jiz teď se moc těším. Starší dceři je sedm a u té jsem si jistá, že bude nadšená.
OdpovědětVymazatBáro, je to nádhera! V létě jsme si užili dobrodružství s Tvými draky a já se teď už moc těším na adventní putování! Děti to samozřejmě zatím nevědí, ale jsem si jistá, že budou nadšené bez ohledu na kulichy a jejich koncovky ;-) Ten zlý komentář je opravdu politováníhodný...
OdpovědětVymazatMoc děkuji a přeji krásný advent i Tobě a celé Tvojí rodině!
Olga Foltýnová
“Zlý” komentář? Takhle vidíte zlo? To už musíme být všichni hyperkorektní?
VymazatVždycky něco uteče :-), to je zákon schválnosti. Bára zareagovala v pohodě a je to.
To mi víc vadí blogy, kde autorky komentáře, které nejsou sluníčkové, mažou. A zarazilo mě to u některých fakt profláklých blogů.
Hře zdar a klidně se přiznám, že jsem u kulichů taky nadskočila, každý jsme na to jinak citlivý.
Lea
Nevadí mi samotné upozornění na gramatickou chybku, sama je nemám ráda. Ale myslím, že by se dalo napsat přívětivěji. Kdybych byla autorkou, asi by mě takhle formulovaný komentář mrzel jako první reakce na odvedený kus práce. To, že Bára kometář nesmaže a vpohodě na něj zareaguje, je super. Ale nemusí to nutně znamenat, že ji to nemrzí...
VymazatOlga
Ahoj Baru, vypadá to krásně, prosímtě, dá se to využít i v počtu 22 ks ve škole? Díks, Kator
OdpovědětVymazat