pondělí 24. března 2014

Vágusáci v zoo

Díky kamarádce jsem zjistila, že do termínu porodu mi zbývá nějakých pět šest týdnů. Když to nadhodila, nechtělo se mi tomu věřit. Už pár týdnů totiž žiju v domnění, že rodit mám až tak za dva měsíce...

Břicho stále nijak extrémně nepřekáží (nepočítám-li akrobatické kousky, jakými se stává zavazování tkaniček či úprava některých partií). Poslíčky zatím v nedohlednu. A nebýt extrémní únavy a nepřehlédnutelné živosti našeho potomečka, SKORO bych občas zapomněla, že jsem těhotná.

A tak se stále pouštím do velkých akcí a výletů. Abych den nato mohla skuhrat, že se nemůžu hnout a z domu už mě do porodu nikdo nedostane.

Každopádně první jarní den jsme s kamarádkou a jejími dětmi oslavili „výšlapem“ na Kunětickou horu. Děti překvapily. Neremcaly, že je bolí nožičky. Navzájem se hecovaly k běhu, šplhu a dalším, leckdy mírně nežádoucím aktivitám. A cestu nahoru i dolů tak všichni zvládli po svých a bez kňourání.



V sobotu jsme, tentokrát i s manželským doprovodem, vyrazili opět s onou kamarádkou do Zoo.

Vše probíhalo pohodově a všichni se zdáli být v dobrém rozmaru. Po obědě se však na naší Ami začalo projevovat vstávání v šest ráno a padl tedy návrh, přemístit ji spolu s kamarádčiným synem do vozíčku. Leč Amálka, typ veskrze rodinný, odmítla nastoupit do vozidla, kterým vládne jakýsi málo známý strejda.

A tak přišel na řadu náš pohotovostní kočárek z auta. Vozítko určené pro akutní a rychlé přesuny, které bylo naposledy využito za značně nepříznivých povětrnostních i terénních podmínek. Přesně tomu proto odpovídal i jeho stav. 

Původně šedou barvu překryla blátivá hněď a na boudičce byly k nalezení povidlové otisky prstů. Ale čert to vem. Hlavně že dítko má kde hlavu složit a nebudu ho muset nosit. 

Další krok na cestě k rodinnému homeless looku však přišel záhy. Hřiště zaujalo Amálku natolik, že se počůrala. A já, matka nemožná, jsem jako na potvoru nevzala oděv náhradní, protože „Amálka už se přeci nepočůravá“.

Nicméně poradili jsme si i v této nemilé situaci a Amálce na nohy navlékli mikinu. Nožky pěkně do rukávů a originální, i když poněkud padající, model byl na světě.

Měla jsem za to, že hůř už vypadat nemůžeme. Ale když jsme se ve finále rozloučili s kamarádčinou rodinou, která odjížděla o něco dříve, a na kočárek, už tak dost nereprezentativní, se nám přemístila modrá ikeácká taška s bundami, dosud ukrytá ve vozíčku, proměna v rodinu vágusáků byla završena.

Děti flekaté a uprášené od hlavy k patě. Ami v mikině místo kalhot. A vše úhledně složeno v blátem olepeném kočárku a obří tašce od profláklého nábytkářského řetězce.

Ale kdo by si takovými podružnostmi kazil náladu. Hlavně, že spokojenost byla na všech frontách a já někde v antilopím výběhu neporodila :-)






Ami ve speciálních mikinokalhotách :-)




14 komentářů:

  1. Prima fotky a super zážitky. Na takové se později dobře vzpomíná:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, pravdu díš. Kdyby to bylo bez trapasů nebo jiných karambolů, člověk by měl tendenci nepokládat to za plnohodnotný výlet :-)

      Vymazat
  2. Ahoj:-),
    můžu se zeptat, v kolik jste na té Kunětické hoře byli?:-)

    Verča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, můžeš :-)
      Přijeli jsme někdy po druhé hodině a odjížděli po páté :-) Potkali jsme se? :-)

      Vymazat
  3. Krátce před druhou jsme odcházeli s té restaurace pod Kunětickou horou směr perníková chaloupka. Škoda, že jsme nezůstali déle, třeba bychom na sebe narazili.:-) Zajímavé mi na tom přijde to, že jsem si na tebe v to odpoledne několikrát vzpomněla, takže si asi dovedeš představit můj úsměv kombinovaný s údivem, když jsem si přečetla tento článek.:-)

    Verča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je pěkná náhoda. To by mě zajímalo, jestli by ses ke mě hlásila, kdybychom se potkali :-D
      My u restaurace pod Kuňkou parkovali, takže jsme se asi opravdu jen těsně míjeli :-) A do myšlenek jsem se ti zřejmě vetřela díky té blízkosti. Jsem holt děsně dotěrná...i telepaticky :-)

      Vymazat
  4. Včera jsme jely na výlet do Prahy, 10 měs. miminko si cestu vlakem krátilo tak, že leželo v kočárku, ale nohy si zaháklo za hrazdičku a celou cestu jelo v poloze "svíčka", občas proložená výskoky. Když jsem ji v Praze šla strojit, zjistila jsem že pod ní je mokro. Celá zádička taky mokrá. Madam si v poloze "svíčka" vesele čůrala na zádíčka. Rezervní oblečení vozím, ale 3 měsíce jsem na něj nešáhla, tudíš bylo malé, ale bylo aspoň nějaké. Dnes se tomu směji, včera se mi chtělo brečet nebo křičet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéje, to znám :-)
      Ale naštve to, co? :-) Zpravidla jakmile to člověk tahá sebou, potřeba nic není. A když zapomene...
      Máťa jako malý takhle párkrát skončil v Amálčině bodýčku, které mu bylo po lokty. Ale člověk je rád, že má aspoň něco a dítko není nahé či mokré :-) Nám to v zoo taky vyšlo :-)

      Vymazat
  5. Hlásila bych se ráda, ale to bych musela zaslechnout třeba jména dětí, aby mi došlo s kým bych mohla mít tu čest. Já jsem totiž obvykle taková netýkavka a tudíž lidi přehlížím jak ony pověstné širé rodné lány.:D Možná by se ale dětičky hlásily k mému vodícímu psovi.

    Verča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To chápu, taky v reálu nejsem právě nejoprsklejší :-)
      Tak třeba někdy příště... :-)

      Vymazat
  6. Baru, jako studující maminku by mě zajímalo, zda nějak dále pokračujes ve studiu. Mám pocit, že od statnic tu už žádné školní příspěvky nevidam. Nicole

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nicole, máš pravdu, příspěvky se neobjevují, neb jsem studium pro tuto chvíli pověsila na hřebíček :-)
      Navazujuící mého oboru mě v HK svým obsahem nelákalo. A např. do Brna bych s miminkem neměla kapacitu dojíždět...takže tomu nechávám volný průběh a sama za sebe jsem šťastná, že jsem pro tuto chvíli ustála aspoň toho Bc.
      Tobě ve studiu přeju hodně štěstí!!!

      Vymazat
  7. Baru, se tu chlámu jak něco. :-) Mimochodem taky když tady poblíž někam jedem na výlet, občas přemejšlím nad tím, jaký by to bylo potkat svoje virtuální známé, protože už jsme se konkrétně s Tebou taky párkrát těsně minuli. A kor když máme asi společné známé (psala jsem poměrně pozdě po Tvém publikování příspěvku z indošského tábora, že asi znám jednoho kluka z Tvé fotky...) tak se třeba jednou potkáme (třeba na Patově svatbě?) ;-) pa Kator

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-)
      Ale právě z onoho tábora, kam jsme se dostali tak trochu omylem, nijak výrazně moc lidí neznám...takže asi nic...
      Ale třeba někdy tady v okolí... :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)