Když jsem poprvé otěhotněla, ani mě nenapadlo, že jedním z možných "řešení" by byl potrat. I ve svých mírně telecích devatenácti letech jsem zkrátka měla pocit, že když už si mě ona dušička (alias Matýsek) vybrala, nemůžu ji jen tak poslat pryč. Nebyl to pro mě zkrátka shluk buněk, ale regulérní živá byost. Už od začátku.
Proto jsem pátrala po možnostech, jak si s mrňouskem už ve stavu 2v1 poklábosit. Díky již dříve zmiňovaným stránkám Vědomé mateřství jsem se seznámila s meditacemi, díky nimž jsem si toho s prenatálním Matýskem a později i Amálkou dost vyjasnila.
A jak taková meditace může probíhat?
Třeba tak, jak jsem to popsala ve vznikající "knížce" inspirované mými prožitky maturantky a nastávající matky v jednom :-)
...
Jako jednu z alternativ, kterak zapracovat na
přijetí těhotenství mi Klárka nabídla meditaci, ve které se můžu pokusit spojit
s dušičkou našeho miminka.
Nechtělo se mi. Meditování mi nikdy nešlo. Neuměla
jsem svoje myšlenky zkrotit ani si představit absolutní ticho, klid nebo
harmonii. Navíc se mi často chtělo v ten nejnevhodnější okamžik smát.
Pořád jsem se vrtěla a někde mě něco šimralo...
„Bereš to moc vážně. Prostě se jen zkusíš uvolnit a
představovat si to, co ti říkám a pak už to půjde samo. Jen netlač na pilu a
nechtěj vidět víc, než čeho jsi v tuhle chvíli schopná. No, a když se ti
bude chtít smát nebo brečet, prostě se směj nebo breč.“
To neznělo tak složitě. Rozhodně bych to mohla alespoň
zkusit.
Klárka zatáhla závěsy, pustila tichou hudbu a já se
natáhla na pohovku. Připadala jsem si hloupě.
„Zavři oči a soustřeď se na svůj dech. Dýcháš zhluboka
a klidně. S každým výdechem z tebe odchází napětí a tělo se uvolňuje.
Hluboký nádech. Hluboký výdech.“
Klárka mluvila tiše a já se snažila řídit jejími
instrukcemi spolu s vlastní intuicí. Každý výdech jsem směřovala do
některé části těla a pokoušela se ji uvolnit. Za chvíli jsem cítila, jak mi
tělo těžkne a mysl se vznáší kousek nad ním.
„Teď se vydáš dolů po barevných schodech. Nech se vést
mým hlasem a stále zhluboka dýchej.“
Uvolnit se a dýchat, to jsem zvládla. Ale myšlenky mi
stejně od pozorování dechu těkaly na všechny strany.
Kolik už může být hodin? Ta pohovka je úžasně
pohodlná. Něco mě lechtá na nose. Bude to holka nebo kluk? Zhluboka se
nadechuju a nechávám vzduch proudit celým tělem. Hluboký výdech. Nebude se už
Tomáš strachovat, že nevolám?
„Představ si, že stojíš na červeném schodě. Červená
barva tě obklopuje a ty ji necháváš, aby prostoupila celou tvou mysl.“
Červená. Ta má tolik odstínů. Jaký si mám vybrat?
Jahody. Mám ráda jahody. Představuju si, že stěny kolem mě jsou potapetované
rudými jahodami. Červená je všude kolem mě.
„S výdechem sestup na druhý schod v barvě
oranžové. Obklopuje tě oranžová barva. Nadechni ji do sebe a vydechni.“
Teď už je to snazší. Stěny kolem pokrývám záplavou
oranžových pomerančů.
„S dalším výdechem následuje žlutý schod. Žlutá barva
tě celou prostupuje.“
Zmatkuju. Čím to tu mám polepit teď? Slunečnice. Všude
jsou lány slunečnic a já s radostí vdechuju jejich letní vůni.
„Další krok tě přivádí na zelený schod. Nyní tě
obklopuje zelená barva.“
Zelená, moje oblíbená. Všude kolem sebe mám jarní
listí a svěží trávu. Líbí se mi to.
„Vydechni a sestup na další, modrý schod. Modrá barva
prostupuje tvoji mysl.“
Od trávy zvedám pohled k nebi a všude kolem je
teď blankytně modrá obloha. Skoro se vznáším.
„Další schod má barvu fialkovou. Nadechni ji do sebe.“
A zase zpátky na zem. Představuju si šeříky a jejich
těžkou vůni.
„S výdechem sestup na poslední schod v barvě
fialové.“
Šeříky tmavnou a mění se na temně fialové. Mám jich
plnou náruč.
„Tento schod tě přivádí k průchodu plnému světla.
Projdi jím. Nyní jsi vstoupila do svého vnitřního pokojíčku. Rozhlédni se kolem
a vyber si pohodlné místo.“
Vidím průchod. Má tvar klenutého kamenného oblouku a
vydává oslnivou záři. Zavírám oči a procházím skrz.
Můj vnitřní pokojíček připomíná hradní věž. Je tu
útulno. Uprostřed stojí pohodlné křeslo. Měkké, s květinovým potahem.
Usedám do něj a rozhlížím se.
Stačí pomyslet a rázem je kolem spousta hořících
svíček. Začíná mě to bavit. Na stolek u zdi si v mysli pokládám vázu plnou
kopretin.
„Posaď se tak, abys viděla na světelný průchod a nyní
ze srdce požádej, aby tím průchodem prošla dušička tvého miminka, které nosíš.“
Jak to mám udělat? Zase jsem si začala připadat divně.
Ale zkusmo jsem ze sebe cosi jako prosbu vymáčkla.
Prosím, mrňousku,
přijď za mnou.
Než jsem stačila začít pochybovat, proběhl klenutým
průchodem drobný chlapeček. Měl blonďaté vlásky, jaké jsem si pamatovala ze
svých dětských fotek a na sobě bílou košilku. Připomínal mi malého cherubínka.
„Přivítej se s děťátkem. Můžeš si s ním
popovídat, pohrát nebo ho jen obejmout. Já vás teď nechám o samotě.“
Ahoj.
Oslovila jsem tiše tu křehkou postavičku před sebou. Chvíli jsme se jen
navzájem prohlíželi.
Usmíval se. Sklouzla jsem z křesla na zem a
klekla si před něj. Potom jsem otevřela náruč. Malý skřítek do ní okamžitě vběhl.
Jako by tam patřil odnepaměti.
Pevně jsem ho sevřela v náručí a rozbrečela se.
Byl tak krásný, maličký a vypadal hrozně bezbranně.
Promiň, Skřítku.
Moc se omlouvám, že jsem tak dlouho pochybovala. Že jsem z tebe neměla
radost a pořád se litovala. Slibuju, že se budu snažit být ti dobrou maminkou.
Mám tě moc ráda, mrňousku.
Držela jsem svého malého chlapečka v náručí a
cítila, jak mě jeho ruce objímají kolem krku. Po tvářích se mi stále rozléval
vodopád slz a s nimi jako by odplouvala i většina strachů. Všechno bude
v pořádku. Skřítek bude zdravý. A já to zvládnu.
Seděli jsme na zemi a mně bylo dobře. Už jsem
nemluvila. Jen beze slov jsem se snažila nabídnout svému děťátku pocit bezpečí
a svoji lásku, která mi najednou přišla úplně přirozená.
„Přišel čas, rozloučit se pro tuto chvíli
s dušičkou tvého miminka.“
Nechtěla jsem ho pustit.
Naposledy jsem ho k sobě přitiskla a pohladila po
vláskách.
Chlapeček se stále beze slova, ale s úsměvem
zvedl, zamával mi a prošel světelným průchodem.
Zůstala jsem sama.
„Naposledy se rozhlédni po svém vnitřním pokojíčku a
připrav se na ukončení meditace. Projdi světelným průchodem a s nádechem
vystup na první schod v barvě fialové...“
Na cestu po schodech zpět do reálného světa jsem se už
nedokázala soustředit. Pořád jsem před sebou viděla malého chlapečka. Svého
chlapečka. Znamená to, že se nám narodí kluk? Určitě. Budeme mít kluka!
...
Meditaci provozujeme i s mrňouskem číslo tři. A o čem právě diskutujeme? O porodu.
K oboustranné spokojenosti jsme se dohodli, že všechno proběhne v klidu, bezbolestně a rychle. Tak uvidíme :-)
Miminko v bříšku dle Matýska. Zdá se, že to bude učiněné sluníčko :-) |
Báro, to jak píšeš krásně vím už dávno - ale teď tady sedím fakt dojatá a říkám si jak přirozeně a jemně to zní. Díky za hezké psaní a přeju hodně příjemných hovorů s miminkem. Všechno bude podle dohody - to je jasný. :o)
OdpovědětVymazatMatýsek je skvělý malíř!
Baru, díky za popis meditace, to muselo být úžasný.
OdpovědětVymazatOlga
Měla jsem při popisu "setkání" husí kůži, musel to být skvělý pocit.
OdpovědětVymazatJsi úžasná bytost, nejen v roli matky.
Krásné a přirozené.:-)
OdpovědětVymazatVerča