Zprávy ze školkové fronty

Kdo čeká další srdceryvnou story od labilní matky, bude zklamán. Zato potěším všechny proroky světlejších zítřků. 

Matýskovi se již ve školce líbí a chodí tam rád!

Pro mě je to neuvěřitelná úleva a dobrý pocit, neboť jsem se neustále utápěla v pochybnostech, zda jsem udělala dobře, že jsem toho našeho introvertka vstrčila do kolektivu. Ale zdá se, že to byla správná volba. Moc ráda jsem především za své rozhodnutí jít tak trochu proti proudu a být u nás na vesnici za „bláznivku od hřbitova“, co vozí dítě do soukromé školky ve městě, když má státní školku před barákem.

Matyho koumácké a veskrze klidné povaze ovšem právě menší zařízení s respektujícím přístupem vyhovuje a mně jako rodiči taktéž. Obzvláště paní učitelka je z mého pohledu naší největší výhrou a jsem za ní velice vděčná.

Že to není jen můj dojem, mi potvrdil včera i Maty. 

V reakci na mé připomenutí, aby se rozloučil, že odcházíme, se zcela spontánně rozběhl k paní učitelce a místo běžného zamávání jí vlepil pusu. Mé mateřské srdce zaplesalo a paní učitelka rovněž tála. Matýsek totiž nepatří k dětem, co se hned s každým kámoší a pusy rozdávají na potkání.

Shrnuto a podtrženo. 

Matýsek o školce i doma mluví v dobrém a těší se tam. Ráno opusinkuje Amálku i mě, a přestože do třídy stále vchází nejistě a dravost jiných dětí postrádá, již neslzí. Taktéž pantomimické dorozumívání vystřídala tichá a nepříliš květnatá řeč (onu květnatou a hlučnou konverzaci si pak intenzivně vynahrazuje doma). A obecně mi přijde, že mu trošku stouplo sebevědomí, za což jsem velmi vděčná.

Školka je zkrátka velký krok, který nám oběma připravil krušné chvilky, ale na druhou stranu nás posouvá a poskytuje nové možnosti. Mimo to se hezky nenásilně ujišťujeme, že naše „pupeční šňůra“ funguje bez ohledu na vzdálenost i dobu odloučení. A to nám zajisté jen prospívá :-)

První letošní zmrzlina! :-)