Osmý měsíc započal

Předně děkuji za povzbudivé komentáře pod minulým příspěvkem a radostně hlásím, že už se mohu hýbat!

Somatici můj kolaps přičtou tahání dětí, vozíčků a zavazadel po Praze. Psychosomatici manželským neshodám.

Nicméně hádky byly urovnány, má tělesná těhotná schránka dostala výsadu jeden den nevylézt z postele (pominu-li vaření oběda, u něhož jsem pro jistotu asistovala, neboť muže vařečky a hrnce poněkud děsí). A teď už je mi hej.

Tedy tak hej, jak jen to je v osmém měsíci možné.

Nutno podotknout, že zjištění, že už mi zbývají jen dva měsíce do porodu, mnou poněkud otřáslo.

V těhotenství prvním jsem po odmaturování, naplánování svatby, vdání se a přesunutí se z  dětského pokojíčku do pronájmu s mužem, mohla řešit už jen své těhotenství. Výbavička se proto vesele kupila, prala, žehlila a znovu prala již od prvního trimestru. Postýlka stála smontovaná od šestého měsíce v naší ložnici a kočárek u našich ve sklepě. Taška do porodnice byla sbalena jen o měsíc později. A jména pro případnou holku i kluka jsem měla předvybraná již od puberty.

Těhotenství druhé se již muselo o pozornost dělit s Matýskem. Ale i tak jsem si celkem pamatovala v kolikátém jsem právě týdnu. Zodpovědně vybírala porodnici i jména a tajně do skříně pašovala růžové kousky garderoby pro naši utajovanou budoucí slečnu.

Těhotenství třetí je takový fičák, že na dotaz „v kolikátém jsi týdnu?“ zpravidla odpovídám „vydrž, podívám se do průkazky“. Se jmény si zatím neděláme velkou starost, však ono se to pravé objeví. Výbavička ještě stále dlí v neroztříděných krabicích. Netuším, kde budu rodit, když Vrchlabí mi zavřeli. A nějakou tašku do porodnice budu zřejmě balit v první době porodní.

Tentokrát to zkrátka máme jaksi na háku. Alespoň po té praktické stránce.

Tak uvidíme, jak dlouho mi onen klid vydrží a jestli to není jen klid před hormonální bouří, která se rozpoutá, až naplno propukne hnízdící syndrom :-)

Ilustrační foto, v bříšku Ami. Budeme to muset napravit a benjamínkovi taky pořídit nějaký "prenatální portrét :-)