Na rozloučenou

Babička si nepřála pohřeb. Nikdy neměla ráda velké akce. Obzvláště pak ty, které by se měly nedejbože točit kolem ní.

Bylo jí vyhověno.

Sešli jsme se doma. Děda, její děti a vnoučata. Bylo nás sedm.

Smáli jsme se. Brečeli. A vzpomínali.

Ale já jako bych ji pořád nedokázala pustit. Snad proto, že jsem neměla příležitost se rozloučit.

Až dnes dopoledne. Vyrazila jsem s dětmi do lesa. Povídala jsem si s nimi, stavěla domeček pro skřítky a učila lézt Matýska na strom.

A někde mezi tím vším konečně přišla úleva. Snad za to mohl ponurý lesní klid. Nebo to, že jsem po těch několika podivně hektických dnech mohla být zase sama s dětmi.

Smutek sice zůstává. Ale s ním i klid a poznání, že to zřejmě tak mělo být.

...

Na rozloučenou

Snad anděl, co ti u lože stál,

měl smysl pro humor a něco ke čtení ti vzal,

na tu dlouhou cestu, co tě čeká,

neznámou, jíž mnohý z nás se leká.

Možná vyprávěl ti cestou vtipy,

nebo dával tajné tipy,

k tomu, co dál se bude dít,

a jak tu zkrátka v klidu být.

Tak jen buď šťastná, milá babi,

a nezbývá než Ti popřát aby,

byl kolem tebe stále smích,

ať už jsi na zemi, či v oblacích.

...