sobota 30. listopadu 2013

Jak jsem byla hledat prameny dětské spirituality

Před chvílí jsem se vrátila z celodenního semináře v Praze. Jsem vyčerpaná a celá ztuhlá, ale především neuvěřitelně nabitá. 

Ještě včera mi můj drahý muž, vědom si mého neexistujícího orientačního smyslu, připravil dokonalou mapu s vyznačenou trasou mezi hlavním nádražím a místem konání semináře. A aby byla echt blbuvzdorná, přidal i fotonáhledy důležitých bodů cesty.

Přiznám se, že ačkoli na Václavské náměstí jsem dorazila jako suverén, u koně už jsem pokorně vytáhla mapu a se svým cestovním manuálem vyrazila jak při bojovce za pokladem. Sice se mi, naprosto proti zákonům vší logiky, podařilo mírně zabloudit, ale cíle jsem nakonec dosáhla. 

Naštěstí. Protože tak inspirativní a silnými informacemi a prožitky nasycený den jsem už dlouho nezažila.
Seminář nesl název Pramen dětské spirituality a vedla ho úžasná žena, Tereza Kramerová, kterou jsem dosud znala pouze jako virtuální osobnost a spoluzakladatelku stránek Vědomé mateřství. Její meditace pro naladění na děti mě provázely a provázejí už od prvního těhotenství.

Na semináři se nás sešlo zhruba třicet žen a jeden muž. Někdo si přinesl vlastní témata a problémy k řešení, někdo, jako například já, se přišel dozvědět něco nového a inspirovat se v tom, jak pomoci dětem zachovat jejich potenciál, který mají, když přicházejí na tenhle svět, jak jim porozumět, jak lépe vidět svět jejich očima...

Svým způsobem jsem se dozvěděla všechno a ještě mnohem víc.

O svém vnitřním dítěti. O uvědomování si vlastního i dětského JÁ. O práci s dětským strachem či bubáky. O dětech a jídle. O vlastní nedokonalosti, kterou si člověk může bez výčitek dovolit a připustit i „nutnosti“ přijímat děti takové jaké jsou a nesnažit se je „vylepšovat“ či „zdokonalovat“, ani když máme pocit, že by jim to v životě pomohlo.

Těch podnětů k zamyšlení je zkrátka spousta a já je v sobě musím nechat všechny pěkně doznít a usadit. Ale z dnešních prožitků budu jistojistě žít ještě dlouhé týdny a určitě se k nim mnohokrát vrátím.

Pro tuhle chvíli jsem spokojená. Mám dobrý pocit z toho, že jsem překonala svůj strach i nedůvěru v sebe sama a jako rodič se řídím intuicí a snad kráčím tou správnou cestou. Třeba ne správnou pro všechny. Ale pro nás určitě ano. 

Uvidíme, kam nás tahle společná cesta zavede. Já však věřím, že ke světlu a radosti.


8 komentářů:

  1. Baru, usmívám se :-) Mám stejný orientqční smysl jako ty. Já využívám navigaci v mobilu, ta to jistí, protože já jsem totiž schopná zabloudit i s mapou :-))))) Líbí se mi ten poslední odstavec o intuici. Já myslím, že právě život samotný je tím nejlepším seminářem a průvodcem výchovou dětí. Za dob mých rodičů žádní semináře, kurzy a knihy nebyly a jsme snad o to horší? Neodsuzuji ty, kteří se těchto akcí účastní, to vůbec ne, ale někdy mám pocit, že se to prostě všechno zbytečně moc řeší. Výchovné knížky o tom jak máme naslouchat dětem, jak je vychovávat, atd. Podle mě stačí být jen více s nimi a naslouchat, oni sami nám to řeknou. Ale to ber jen jako moji vsuvku, nic ve zlém :-) Mám děti dvě a obdivuji každého, kdo jich má víc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A omluva za chyby, už se mi to nechce mazat :-)

      Vymazat
    2. Baru, díky za komentář :-)
      Na tomhle semináři bylo právě fajn, že nebyl o výchově dětí, i když to tak vypadá :-) Neřešilo se, jak komunikovat, jak řešit konkrétní problémy, jestli trestat nebo odměňovat.... Bylo to vyloženě o prožitcích a těch není nikdy dost. A případně o tom, jak pomoct zprostředkovat dětem něco, co pro mě samotnou je důležité a přijde mi, že po tom dnes i spousta dospělých pátrá :-)
      Každopádně souhlasím, víc naslouchat dětem a řídit se intuicí je ideál. ALe mám pocit, že dneska vážně dochází k tomu, že lidi začínají přemýšlet jinak a často hledají způsoby jak přistupovat k dětem jiným způsobem než k nim samým přistupovali jejich rodiče. Třeba ne vyloženě proto, že by si mysleli, že rodiče byli špatní, ale proto, že mají pocit, že existuje ještě něco jiného, lepšího, ale nevědí jak na to :-)
      A právě proto, že od rodičů to odkoukat nemohli, čtou knížky, chodí na semináře a leckdy se ztrácejí v té tuně výchovných "směrů". Někdy to jde do extrémů a je to škoda. Ale myslím si, že když člověk cítí, že ho něco osloví a vezme to za své, protože tomu věří, je to fajn a vztahu mezi rodiči a dětmi to jen prospěje.
      No a nejlepší na tom je, že každý si to může udělat po svém a nikdo by nikomu svou vlastní cestu neměl vnucovat :-)

      Mimochodem, zřejmě bych si měla od Ježíška taky přát nějakou navigaci do kapsy :-) Protože když jsem vytáhla tu svou "mapu" a začala poronávat fotky s budovami okolo, připadala jsem si vážně jako idiot :-)

      Vymazat
    3. Naprosto souhlasím. Každý ať si to dělá jak chce :-) Ať žije navigace!

      Vymazat
  2. Barusko, teda tohle posezeni s Terezkou ti v dobrem slova smyslu zavidim.
    Poznala jsem ji na strankach Noseni deti, nejaky cas zili u me ve Francii na druhe strane kopce, ale osobne ji bohuzel neznam. Ovsem jeji zivot, deti a pribehy, co pise jejich zivot jsou krasne, plne andelu a lasky. Nekdy me pripadlo, ze oni snad nejsou ani z masa a krve :o)
    Ja jsem teda jedna z tech, ktera se snazi delat prave opak vychovy mych rodicu a jelikoz na to sama nestacim, knihy jsou mym pomocnikem.
    Za takovou zkusenost bych se snad i naucila ridit auto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michaelko, to mě těší, že tu je i někdo další, kdo Terezku zná. Já měla ty nadpozemské pocity i při tom osobním setkání, ona je vážně inspirativní osobností :-)
      Právě, že člověk, když nechce přistupovat k dětem stejně, jako to zažil u rodičů, je hrozně těžké být natolik silný a objevit svoji cestu sám aniž by nebyla tendence sklouzávat do těch zažitých vzorců. Proto jsou podle mě knížky i semináře fajn. Jen by se to asi nemělo brát dogmaticky, ale přizpůsobovat, aby to vyhovovalo dětem i rodičům :-)
      Já sice auto řídím, ale do Prahy si netroufám, takže vlak to jistil :-)

      Vymazat
  3. to musel být krásný den..
    :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Při čtení Tvých dojmů jsem se vrátila zpět k Léčivému divadlu (píšu o něm dnes), po jehož představení jsem také musela nechat vše doznít, zpracovat.
    Hodně málo rodičů pomáhá dětem udržet si svou přirozenost, se kterou na svět přišly. A to je veliká škoda.
    Tvoje články mi dávají naději :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)