Jak byl Matýsek „koledovat“

Zatímco matka s dcerou byly dnes dopoledne ponechány napospas přípravě velikonočního oběda, otec se synem hrdě vyrazili na koledu. 

Tedy tak hrdě jak jen to jde s tříletým kverulantem, kterému se nechce oblékat punčocháče. Kterému se nechce obouvat boty. A který bojkotuje opuštění teplého domova. 

Ale nakonec hoši vyrazili. Co jsem tak měla možnost pozorovat jejich postup oknem, řekla bych, že můžeme být rádi, že ve vesnici máme zatím velice omezený počet známých. Protože tempem, které Matýsek nasadil, by vesnici obcházeli ještě příští Velikonoce.

Průběh dobrodružné výpravy znám však jen z mužova vyprávění.

Matýsek se prý choval velice odhodlaně. Hrdě si nesl svůj košíček i opentlenou pomlázku. Důkladně zkoumal všechny kaluže. A s okázalým nezájmem se vyhýbal ostatním koledníkům.

Jeho odhodlání ovšem zmizelo ve chvíli, kdy prošli brankou prvního a jediného stavení na jejich trase. 

Kamarádka Anička se rozhodně nemusela bát, že by ji Matýsek pomlázkou nějak moc zřídil. Matýsek se na Aničku totiž ani nepodíval. S hlavou zabořenou v tatínkově noze si nechal vést ruku s pomlázkou a vybízení k recitaci krásně naučené koledy s kamennou tváří ignoroval. Čokoládové vajíčko však se sklopeným pohledem přijal.

Aniččina maminka muže ujistila, že Anička se taky stydí. Ačkoli na Matýska se prý Anička spíše smála. Muž to poněkud cynicky zhodnotil slovy: „Asi měla radost, že je na tom někdo ještě hůř než ona.“

Na odchodu muž Matýska vybídl k rozloučení, „alespoň zamávej!“ Matýsek to pojal po svém. Zády k Aničce párkrát úsporně mávl rukou a zmizel.

Za brankou však úplně ožil a se slovy „uf, už je to doblý“, se jal zkoumat vykoledované vajíčko. Na mužův dotaz, jaké to bylo, pak odpověděl, že „hlozný“.

Inu, náš Matýsek není žádný společenský hýřil, ale já věřím, že jednou se to zlomí. Možná to nebude za rok, možná ani za dva. Ale v patnácti se tatínka za ruku už určitě držet nebude.

A do té doby si ho alespoň do sytosti může užívat maminka! :-)