Jak jsme byli v Kutné Hoře

Mám ráda cestování vlakem. Líbí se mi ten uklidňujícící stereotypní zvuk tdntdn...tdntn...tdntdn...

Jelikož děti, zdá se, lásku k železnici podědily. Nebo je zkrátka vlastní všem dětem. Rozhodli jsme se v neděli, že je čas vyrazit zase konečně na pořádný výlet. A jak jinak, než vlakem. (Aneb i cesta může být cíl.)

Mrkla jsem tedy na mapu a zrak mi padl na Kutnou Horu. Proč ne? Vlak tam jede, něco na koukání tam taky je, tak jedem. Muž to schválil, doladil detaily. A v neděli ráno jsme vyrazili.

Do Pardubic na nádraží. Z Pardubic do Kolína. A z Kolína do Kutné Hory. Cesta probíhala tak hladce, až mi to bylo líto. O čem pak budu psát?

Na nádraží v Kutné Hoře jsme učinili zadost povinnému focení, aby byl výlet řádně zdokumentován a vyfotili děti se stojícím vláčkem. Když vláček odjel, vydali jsme se k mapě. Červený puntík s popiskem ZDE SE NACHÁZÍTE, nás ovšem poněkud rozhodil, neboť se nacházel zhruba tři hodiny "Matýskovou" chůzí od centra, kam jsme měli namířeno. Zjištění, že vlak, u něhož jsme dobrých deset minut pózovali, nás mohl na zastávku v centu dovézt za pět minut, už nás snad ani nepřekvapilo. 

K zemi se pomalu počaly snášet (protivné) sněhové vločky a děti začaly kňourat, že mají hlad. Pěšky se nám dvakrát nechtělo, zvolili jsme proto spásu v podobě místní MHD. Ne, že by dvacetiminutová okružní jízda po kutnohorských sídlištích a vilových čtvrtí nebyla zajímavá, ale myslím, že pro příště se bez ní obejdeme. Nakonec jsme však do centra dojeli, úspěšně se mezi ruskými turisty prodrali do krásné hospůdky a zalepili dětem pusy obědem.

Poté jsme se vydali na vytouženou nedělní procházku historickým centrem se spoustou romantických uliček, jejichž atmosféru však děti nebyly sto ocenit. Zato je zajímala každá díra, trubka či kanál. Čím špinavější, tím lepší. Místo obdivování rozkošných zákoutí a historických fasád jsme tedy s Matýskem rozebírali funkci kanálů, jejich využití a možné podoby. A Amálku se snažili přesvědčit, že strkat ruce do kdejaké roury není nejlepší nápad.

Ve svaté Barboře kanály ani trubky naštěstí nejsou. Zato je tam spousta míst, kam se nesmí. Vzhledem k dětské touze, prozkoumávat právě ony zapovězené prostory, jsme v chrámu nezůstali příliš dlouho.

Mezi lovením jednoho potomka visícího z vyhlídky a druhého odcházejícího s párem japonských turistů jsme melancholicky zavzpomínali na naši poslední návštěvu Kutné Hory. 

Na motorce, bez dětí, jen my dva, pravá romantika... 

Dítě pokoušející se prolézt jakýmsi odtokovým otvorem skrz zeď nad nebezpečně vypadajícím srázem nás ovšem rychle vrátilo do reality. Ach ty malé plody naší velké lásky.

Shrnuto a podtrženo, nebyl to právě nejromantičtější výlet. Ale vzdělali jsme se v oblasti kanalizačních technologií. Zjistili, že Kutná Hora má vícero nádraží. A hlavně jsme byli spolu. Co víc si přát? (Snad jen, abychom se příště před focením podívali nejdřív do mapy :-)