Kdo přiletěl z Ameriky?

Můj „malý“ bráška je zpátky. Ve čtvrtek přiletěl z Amériky. A přesto, že se tu moc dlouho nezdrží, věřím, že si ho stihneme užít natolik, že bude ještě rád, až před námi (a hlavně před dětmi), zase "uteče" za oceán.

O jeho odletu jsem podala zevrubnou zprávu před několika měsíci. Je neuvěřitelné, jak to uteklo, a jak jsme díky moderním informačním technologiím neměli ani čas trpět přespříliš srdcervoucím steskem.

Bráška nám podával pravidelná hlášení. 

Zpočátku z juniorského týmu v Kanadě. O pár týdnů později z chlapského týmu v Connecticutu. Na dálku nám dělal chutě při Díkuvzdání. Mamku přiměl přemýšlet o okamžitém zakoupení letenky, když si zlomil ruku. 

Spolu s ním jsme prožívali Vánoce, řádící hurikán i sněhové kalamity. Děsily nás fotky z rentgenů zápěstí, které obsahovaly víc oceli než kostí. A ochali jsme nad fotkami z New Yorku i jezerních oblastí.

Nutili jsme ho, ať nám řekne něco anglicky. A fascinovaně poslouchali jeho nový přízvuk, když ho nějaký amík „přepadl“ při skypování. Vyzvídali jsme co holky. A konsternovaně naslouchali výkladu o bujarých hokejových večírcích, kde se nováčkům vylepšuje pití kokainem. (Aby neutrpěla Davídkova pověst, je třeba podotknout, že jeho životospráva a zejména předstíraná chřipka, mu účast na večírku znemožnila.)

A pak konečně přišel 11. duben. Dejvovi narozeniny a hlavně čas vrátit se domů.

Na letišti jsme se opět sešli v plném počtu. Všechno jako dřív. Jen Matýsek víc mluví, Amálka chodí a Dejv má pár jizev a oceli v ruce navíc.

Ta příští sezóna už ale bude určitě vydařenější. A když budeme moc a moc šetřit, třeba se přiletíme na nějaký ten zápas podívat i naživo :-)