4TET

Totálně jsem si včera odrovnala ruce. Tleskáním.

Může za to čtveřice Škorpík, Kollár, Korn a Uličník. 4TET.

Maminka ode mě dostala lístky na jejich koncert k narozeninám. Pochopitelně dva. Ale jako na potvoru, můj nebiotatínek neměl čas. Jak mě to bylo líto... Do chvíle, než padl návrh, abych si za kulturou s mamkou vyrazila já. 

Bez dětí. Bez muže. Bez návratu na uspávání. Bez večerního kojení. Bez výčitek svědomí.

(Poprvé nebyly děti uspávány maminkou. Ale přežili všichni. I tatínek. Jen pár šedin mu z toho vyrválu do pozdní nočních hodin asi zůstane.)

Koncert, který si spíš zaslouží označení show, byl fantastický. Možná mohlo být více skladeb a méně scénických vsuvek, ale nejsem šťoura. A po třech letech bez kultury bych si to pravděpodobně užila, i kdyby zpívali falešně.

Což se nestalo.

Skvělé aranžmá táborové odrhovačky U stánků všechny příjemně naladilo, uvolnilo a pobavilo. (Hned jsem si vzpomněla, kterak jsem snad do patnácti dumala nad tím, co je to ta „nálevná krása,“ která se u stánků nachází.) Následující Robinson také nezklamal. A z Uličníkova sólového Ave Maria přebíhal mráz po zádech.

Pouze tablety osvětlení zpěváci pějící More than words mě dostali. Lady Karneval s dokonalou Gottovou imitací na závěr mě rozesmála. Mou dětinskou duší milovaná píseň Lion sleeps tonight mi ve vylepšené verzi učarovala. A několik pohádkových skladeb tradičně uváděných Kornovým suchým prohlášením: „Mám rád pohádky,“ bylo naprosto dokonalých.

Na místě je také složit poklonu Jiřímu Kornovi. Protože to, co on předváděl na jevišti, bych já rozhodně neudýchala. A jeho stepo-kytaro-pěvecké sólo vystoupení mě nadchlo a uvrhlo do trudomyslných úvah o vlastní pramalé kondici současně. 

Škorpíkovo sólo v čele s úvodním řečněním pak zřejmě uvrhlo v zamyšlení všechny. Ovšem v tomto případě spíš zamyšlení společenské. O to více deprimující. Ale trefné a po právu oceněné mohutným potleskem.

Závěrečná skladba Svítí slunce nad hlavou, aneb rapovaný hit z pohádky Honza málem králem, zpěvákům vysloužila zasloužený aplaus ve stoje. Taky jsem stála. A ruce mi při potlesku málem odumřely. 

Ale na co ruce, hlavně že mám teď na dalších pár let, než budu zase vypuštěna za kulturou, z čeho žít.

Mockrát děkuju, maminko

...

Na závěr přikládám svůj 4TETový zjev. Ne že bych  fušovala do řemesla módním blogerkám (na to nejsem dost fotogenická, dost módou protřelá a neumím dělat ty správné pózy), ale o svou novou žlutou oděvní úchylku se musím podělit :-)

Navíc by mě mrzelo, kdyby mi děti jednou vyčetly, že jsem na blog drze cpala jen jejich fotky.