I na nás přišlo jaro

Byla bych skoro až trapná, kdybych úplně pominula fakt, že přišlo JARO!

Kam kouknu, tam se to hemží fotkami z výletů a pozitivními texty plnými optimismu. Nebudu trhat partu. Taky se přidám.

Posledních pár dní trávíme venku. S dětmi jsme oprášili cyklovozík a vyrazili na první projížďku. Nutno podotknout, že na své fyzičce budu muset ještě zapracovat.

Ale větším problémem než moje kondice se ještě před odjezdem na první výlet stalo Matýskovo zranění. Na noze, konkrétně kousek nad kolenem, si našel škrábanec. Krvavý. Strašná tragédie. Sice o něm nevěděl, dokud si nesundal kalhoty, ale přesto nutně potřeboval náplast.

Jeho následné kulhání a skuhraní by mu zajistilo roli v jakémkoli válečném filmu. 

Amálka, která se musí podílet na každé konině, kterou velký brácha vymyslí, taky objevila na své noze zranění. Jakýsi pupínek. Samozřejmě bylo taktéž potřeba ho zalepit a vydatně pofoukat.

Teprve poté, co se děti dostatečně politovaly a zranění jim byla dokonale ošetřena, jsme mohli vyrazit. Za cíl jsme si stanovili cukrárnu a za odměnu zmrzlinu.

V cíli ovšem přišla rána pod pás. Cukrárna zavřená.

Tak jsme se stavili v parku, zahráli si šiškovou bitvu, okoukli traktůrek technických služeb, naházeli do rybníka pár kilo kamení a vyrazili k domovu. Matýsek ovšem pochopitelně trval na zmrzlině, která však dostupná nebyla. Jako alternativa byl zvolen nanuk ze sámošky.

Jenže cestou k ní obě děti zázračně usnuly. To dělá asi ten jarní vzduch.

V sámošce jsem přesto koupila pár nanuků, děti zaparkovala na zahradě a strávila pár příjemně nerušených chvilek na dece.

Slunce hřálo, zmrzlina chladila, ptáci cvrlikali, včely bzučely... A já si spálila nos.

Tak tedy, jaro, vítej!