Nemoci jsou mrchy. O tom žádná. Ale ať se nám to líbí nebo
ne, většinou nás nepostihnou jen tak. Právě naopak. Zpravidla nám přinášejí
důležitá sdělení.
Miroslav Hrabica dokonce ve své knize Co nám tělo říká
aneb po stopách nemocí tvrdí, že: Nemoc je dar Stvořitele, který nám ukazuje,
že jsme chybovali. Nemoc je láska, neboť nás ochraňuje od ještě větších budoucích
pochybení a omylů.
Jenže to se lehko
řekne. Sdělení. Poselství. Upozornění na chyby...
Ale jak to má člověk
rozluštit? A je možné za každou rýmičkou hledat hlubší významy?
No, na mě
nekoukejte. Já vám to neřeknu. Taky se v tom plácám.
Ale sama mám ozkoušeno,
že když už tělo spustí alarm a onemocní, nebo se zraní, nebývá to bezdůvodně. Jenže hledat důvody a příčiny není mnohdy nejpříjemnější. Často to je přímo
protivné. A nezřídka i bolestivé.
Když mám chřipku, je
pro mě snazší vzpomínat, kde jsem to zase courala bez šály a čepice, než
uvažovat nad tím, z čeho mám strach, co mám za problém. A připustit si, že
když mi tu děti řápou jak tuberáci, asi si za to do jisté míry můžu sama, to je
teprve masochismus.
Ale je to tak. Dva
týdny jsem byla zahlcená myšlenkami na školu. Děti byly všemožně hlídány nebo
alespoň nevnímány. A to je štvalo. Jenže to neuměly říct. Tak přišel kašel,
rýma a horečky a všichni společně na mě křičí: Haló, všímej si nás, poslouchej
nás!
A mě to může jakkoliv
štvát. Může mi být jakkoliv proti srsti připustit si, že jsem si to způsobila v podstatě
sama domácí nepohodou. Ale to je tak všechno, co můžu.
Vlastně ne. Můžu
ještě něco.
Můžu to dětem
vynahradit. Číst pohádky. Budovat bunkry. Kreslit obrázky. Stavět komíny. Hrát
si na hasiče. Dělat bubliny. Kopat do míče. Hrát si s vláčky. Skládat
puzzle. Modelovat zvířátka. Vařit v kuchyňce. A hlavně se mazlit. Tulit. A
nosit.
Žádné, teď nemám
čas, běž si hrát sám, na nošení si velikej...
I když je to někdy
náročné a po dvanácti hodinách kňourání, dávkování sirupů a přesvědčování, že
kapesník není mučící nástroj, mám chuť prchnout do lesů. Stejně si k těm svým
marodům zase vlezu do postele, od Matýska si nechám žmoulat ruku a od Amálky
slintat do vlasů.
A vím, že se z těch
bacilů vymazlíme a brzy bude zase dobře.
Barunko milá..jsi úžasná..
OdpovědětVymazatDíky za skvělý článek a za to,že šíříš pana Hrabicu dál..
A když máš rýmečku,tak to jsou nahuštěné myšlenky:-)Měj krásné dny a posílám velké objetí na uzdravení..
Bi
Brigitko, moc děkuju! Snad jsem tedy k šíření svou skromnou troškou taky přispěla.
VymazatA díky za osvětlení rýmového poselství! :-)
tak toto období mám za sebou..je ze strany shiatsu. Všechno souvisí se vším.
OdpovědětVymazatJen, co Sofi chodí do školky, tak to neberu až tak dogmaticky. Imunita se posilovat musí a patří to k tomu.
Věřím, že ten deficit brzo doženete :)
Krásné svátky jara!!
Luci, děkuju :-)
VymazatJá si taky říkám, že ke školce to patří. Ale ani ne tak kvůli imunitě, ale spíš kvůli přirozené potřebě dětí nějak ten šok v podobě přesazení do školky zpracovat :-)
Baru, tímto článkem jsi mě potěšila, ani nevíš jak! Knihu mám doma a sdílím stejný názor jako pan Hrabica a ty. Ano, někdy je to těžké a člověk to nerad slyší, ale je to tak! A funguje to báječně! Mám několik osobních zkušeností, kdy mi přesně tělo řeklo a dost! Tak ať jste brzy zase fit. Nemám strach, že bys hravě všechno nedohnala. Krásné svátky.
OdpovědětVymazatBarborko, moc děkuju za milý komentář.
VymazatJojo, těžké to je. A taky protivné. Ale to poznání a úleva s ním spojená pak zpravidla stojí za to :-)
Barunko, taky mám doma marůdka ..... kupodivu děti zvládají nemoci lépe než můj manžel, ten mívá i smrtelnou nemoc na čtyři .... rýmu ..... držím ti palečky, ať se z té nemoci brzy "vymazlíte" ..... Marki
OdpovědětVymazatMarki, tak to i vám domů posílám přání brzkého uzdravení!
VymazatTa fotka je tak krásná a roztomilá :) A přeju brzské uzdravení!
OdpovědětVymazatDulsi, díky :-) Jo, to naše dráčátko když spí, vypadá jak úplný andílek :-)
VymazatHrabicovy knihy mám moc ráda. Mazlení? Škoda, že o to mí autisté nestojí. Foto je super.
OdpovědětVymazatAmélko, to si nemumím představit, jaké to musí být, když děti tyhle projevy lásky nevítají. Ale přesto jistě oni vědí, že je miluješ. Stejně jako víš ty, že oni milují tebe! :-)
VymazatKrásne napsáno! Mazlete si a hrejte si a užívejte si, že jste spolu, i když nemocní. Fotka je roztomilá:)
OdpovědětVymazatIri, moc děkuju! :-)
VymazatJo, to užívání je důležité. Člověk na to tak snadno zapomíná, přitom ten čas, kdy o ty společné chvíle děti stojí neskutečně rychle uteče...
O původech nemocí vím z jiných knih, ale také souhlasím. Vždy na něco upozorní.
OdpovědětVymazatMě někdy přicházející chřipka třeba jen na to, že jsem smutná, přetížená a zapomněla jsem se radovat ze života. V takových okamžicích totiž oslabené tělo smutkem dorazí i zloba druhých. Když jsem plná optimismu, nikomu se to nepodaří.
Máš skvěle nakročeno. Přeji brzké vymazlené uzdravení :-)
Radu, moc děkuji!
VymazatTěch knížek je jistě víc. Naštěstí. Já mám ráda třeba ještě Nemoc jako cesta.
A s tou silou optimismu naprosto souhlasím. Taky se jím snažím být vyzbrojena co nejčastěji :-)
To je zajímavé,taky už jsem o tom slyšela něco víc..Ted momentálně si lámu hlavu nad svým tělem,které je nemocné ještě častěji,než tělíčka dětí...
OdpovědětVymazatKuky, tak přeji brzké uzdravení. A třeba i nalezení nějaké hlubší příčiny. Možná je čas začít víc myslet na sebe a dopřát si trochu odpočinku nebo jiná potěšení! :-)
VymazatBarunko prajem Vám všetkým rýchle uzdravenie a krásne veľkonočné sviatky. Andrea
OdpovědětVymazatAndrejko, moc děkuju!
Vymazatsouhlasím! Mazlení je na nemoc ale i smutek největší lék. Brzké uzdravení:)
OdpovědětVymazatVeri, děkujem :-)
VymazatA naprosto souhlasím...ach to lidské teplo :-)
Hodně sil, snad bude zase dobře:-))
OdpovědětVymazat