O soukromí, které neexistovalo

Soukromí je věc, kterou už nemám asi tak tři roky.

Dokonce pomalu zapomínám, co to vlastně je.

Dojít si v klidu na toaletu nebo si vyčistit zuby?

Nemyslitelné.

Pokud děti nejsou přímo v koupelně a nehrají si s nevhodnými předměty, mezi které třeba taková záchodová štětka bezpochyby patří. Zajisté se alespoň sápou na dveře, popřípadě se mé přítomnosti či rozřešení sporu dožadují hlasitým pištěním z jiné místnosti.

I když, abych jim nekřivdila, mají i světlé chvilky. Jenže jejich následky zpravidla pěkně dlouho likviduju.

Ovšem momentálně dosáhla ztráta mého soukromí vrcholu. A děti za to tentokrát nemůžou.

Jak známo, přestěhováním se na vesnici už apriori část soukromí ztrácíte. (Pokud si tedy dům a zahradu neobeženete dvoumetrovým betonovým plotem.)

Všichni o vás vědí první poslední, šuškandou se roznesou i věci vskutku nevídané a leckdy až zavádějící (třeba, že si hodláte otevřít cukrárnu a adoptovat pět dětí). A pokud si nezamykáte bránu, znamená to mnohdy pro některé starousedlíky to samé, jako byste  si na ni vylepili ceduli: Vstupte! Jste vítáni v jakoukoliv denní i noční hodinu a s klepáním či zvoněním se netřeba otravovati!

Přidám-li k tomu mírně oprsklé pokrývače, promenující se za okny bez varování v podstatě kdykoliv, je zkáza mého soukromí dokončena.

Střechu nám dělají už tři týdny.

Já se už tři týdny nemůžu normálně svlékat a oblékat. Neboť naše okna míří buď na náves, kde by má nahota mohla způsobit srdeční kolaps nějakému staříkovi mířícímu vedle na hřbitov. Nebo do zahrady, kde postávají páni střechaři, jimž to potěšení zahlédnout mě v negližé rozhodně dopřát nechci.

Prozatímní neexistence dveří v našem domě mi situaci taktéž příliš neusnadňuje.

Plížím se proto po ránu vlastním domem jako zloděj pátraje po zapomenuté podprsence. Potupně se převlékám v temné chodbičce. A začínám uvažovat o pořízení dokonale zatemňujících závěsů.

Jak se daří udržet soukromí vám? Máte svoje místo, kam mají ostatní vstup zapovězen, a kde se můžete oddávat blaženému soukromničení?

Sněžný víkend

První sníh.

Tohle slovní spojení je slyšet ze všech stran. Vládne televizi, internetu i domácím hovorům. Není tedy divu, že i náš víkend se nesl ve znamení tohoto rozmaru počasí.

V sobotu jsme, za deště, vyrazili na oběd do restaurace. Po obědě jsme, za mírného sněžení vyrazili na výstavu mašinek. A z auta na nádraží jsme se už prodírali hotovou chumelenicí.

Díky ní jsme zjistili, že Matýsek bude zřejmě po mamince. Protože jakmile mu na tvářích přistály první sněhové vločky a vítr se do něj rázně opřel, začal pištět: „Fůůůůj, zimu nechci! Léto chci!“

A taky jsme byli konfrontováni se skutečností, že na zimu nejsme, zejména co do oblečení, vůbec připraveni. Po mašinkách jsme proto svěřili děti babičce, nadšené, že bude mít vnoučátka chvíli pro sebe. A vyrazili do nejbližšího obchoďáku.

Po dvou hodinách strávených v obchodním centru jsme se vrátili ve stádiu počáteční sociální fobie. A přivítala nás babička již ne tak nadšená, malinko zpocená a ráda odevzdávající děti zpět do naší péče. Vůbec se jí nedivím a velice ji obdivuji za statečnost, se kterou mi nabídla hlídání v době mé příští výuky.

Po hektické sobotě jsme se rozhodli strávit neděli doma u kamen.

Po pravdě řečeno, o moc klidnější den jsme si neužili.

O odpočinku se nedá mluvit už vůbec.

Ale Matýska jsme donutili podívat se sněhovému nepříteli tváří v tvář. A jeho nadšení ze sněhových koulí a ničení maminčiných pokusů o stavbu sněhuláka bylo dostatečně nakažlivé, abychom nabyli dojmu, že jsme víkend vlastně zase prožili jenom s úsměvem.

Autorské čtení

Ve čtvrtek byl můj velký den.

Zúčastnila jsem se, spolu s dalšími pěti autory, autorského čtení a zažila svých patnáct minut slávy.

Všem, kteří mi psali milé komentáře o tom, že by se na mě rádi přišli podívat, moc děkuju.

Radko, tobě speciálně ještě za to, že jsi projevila přání, vidět mě na videozáznamu.

Velmi mě to těší. Ale ještě jsem v sobě neobjevila takovou míru extroverze. Mimo jiné i proto, že je tu něco, k čemu jsem se zatím nepřiznala. Šlapu si na jazyk. Věřte mi, slyšet mě, ztratili byste všechny iluze (pokud ještě nějaké máte).

Čtení probíhalo v komorním duchu, moc nás tam nebylo. Ale přiznám se, že mě to bylo vcelku jedno. Já se hlavně snažila nervozitou nepozvracet. No, možná to nebylo ani tak nervozitou, jako tím, že jsem od rána nic nejedla, neboť stres a přesuny spolu s péčí o děti mi sebrali chuť i čas k jídlu. Ale ve výsledku to bylo jedno.

Aniž jsem to věděla, stejně jako jsem prožívala stres já. Prožíval krušné chvilky též muž s dětmi, respektive s Matýskem.

Jelikož děti by pravděpodobně nevydržely dvě hodiny v klidu sedět a poslouchat, byli jsme s mužem domluveni, že přijdou až na úplný závěr. Tedy až na mé vystoupení. Mezitím měli za úkol se trochu vyvětrat, uspat Amálku a ke knihovně dorazit s časovou rezervou.

Do tohoto bodu se jim dařilo. Ovšem u knihovny se vyskytl problém. Matýsek sesednuvší z kola si uvědomil, že nutně, ale opravdu velice nutně, potřebuje kakat. A netrénovaný muž zaskočený nastalou situací nezareagoval dostatečně rychle.

Zatímco jsem tedy napjatě očekávala své vystoupení. Muž se stejným, ne-li větším napětím, likvidoval škody na knihovnických záchodcích. A to dokonce za dohledu všetečného pana šatnáře.

Ale muž to bravurně zvládl a ve chvíli, kdy jsem usedala na židli před (skromné, ale o to milejší) publikum, hrdě vcházel s Matýskem, oděným v teplácích a bez ponožek, do sálu. Amálka naštěstí spala a ušetřila tak nervovou soustavu všech zúčastněných.

Měla jsem připraveny čtyři texty. Sourozenecké hrátky a hádky, Jak jsem se přestala stydět, V restauraci. A v záloze Blízká setkání srnčího druhu.

Napjatá jsem byla do chvíle, kdy se posluchači poprvé zasmáli. Přiznám se, že pak ze mě tréma spadla a já si čtení celkem užívala.

Pro nás autory byla navíc příjemným bonusem, možná i trochu strašákem, přítomnost psychologa a spisovatele Lubomíra Macháčka, který naše texty po čtení hodnotil.

Čekala jsem ledacos. Ale smích a chválu, včetně zmínky o tom, že kdybych napsala takových textů třeba padesát, mohlo by se to i dobře prodávat, skutečně ne.

Děkuji proto za příležitost, kterou jsem pozváním na čtení dostala. A kdo ví? Třeba to nebylo naposledy.

Prstýnky

Moje sestřenka se bude vdávat.

Jako duši romantickou mě to velmi těší. Mám ráda vyprávění o seznámeních, žádostech o ruku i svatbách. Zvláště když někteří lidé mají to štěstí, že se seznamují, zamilovávají, randí a následně i berou dokonale romanticky.

Mě zpravidla ta filmová romantika míjí. Ale nestěžuju si, většinou je alespoň čemu se (zpětně) zasmát.

Sestřenka byla o ruku požádána nečekaně, v Paříži. Romantika jako z katalogu. Prostě klasika.

Já byla tenkrát v pátém měsíci, prstýnek jsem už netrpělivě vyhlížela a nakonec to přišlo v jižních Čechách.

Ležela jsem si takhle znavená po celodenním výletě v posteli, na zvětšujícím se břiše položený kelímek s lučinou a dopřávala si druhou večeři. Když v tom muž nakráčel s krabičkou. Prsty od lučiny, rozcuchané vlasy, ale řekla jsem ano.

Znám i experta, který svou vyvolenou, nutno podotknout, že v té době taktéž těhotnou, požádal o ruku slovy: Tak abys neřekla, že jsem hajzl, tak já si tě teda vemu. Tak to už radši tu lučinu.

Každopádně s těmi prstýnky to máme vůbec zajímavé. Být trochu pověrčivější, očekávám rozvod každým dnem. Snubní prstýnek, tedy ten, co jsme si navzájem navlékli při svatebním obřadu, už totiž ani jeden z nás nemá.

Muž ten svůj ztratil hned na svatební cestě. Jeho první prstýnek se teď pravděpodobně převaluje někde na písečném dně Jónského moře, nedaleko ostrova Korfu.

Mě prstýnek vydržel jen o pár měsíců déle. Chvíli před porodem mi otekly prsty takovým způsobem, že jsem měla dojem, že bude nutná amputace. Po několikadenním mydlení, se naštěstí podařilo prstýnek sundat. Leč, asi jsem v těhotenství přes prsty extrémně přibrala, protože od té doby prstýnek zkrátka nenavléknu.

Už tři roky proto remcám, že si připadám, jako svobodná matka. Muž mé skuhrání konečně vzal na vědomí (nebo ho spíš přestalo bavit to poslouchat) a k letošním narozeninám mi kromě keramické pánve nadělil taky krabičku s kroužkem (prý těsnění na trubky).

Tento romantický počin měl značit, že při nejbližší možné příležitosti spolu půjdeme vybrat náhradní snubní prstýnek. Tentokráte padnoucí a ze vzácnějšího kovu, než byla původní chirurgická ocel (jejíž volba se ovšem vzhledem k trvanlivosti našich prstýnků ukázala být velice prozíravá!).

K našemu překvapení jsme vybrali hned v prvním zlatnictví. Mělo nás napadnout, že to je u nás podezřele jednoduché.

Je to tři týdny, prstýnek nikde, zato prý ztratili lísteček s objednávkou.

No, asi nám to není souzeno. Ale jestli to znamená, že si všechnu manželskou smůlu vybereme na prstýncích, tak budu ten nejšťastnější člověk na světě a klidně se bez toho prstýnku obejdu.

Teplo domova

Jsem osoba tuze zimomřivá.

Zatímco můj muž spí dosud pod lehkou dekou. Já uléhám ve flanelovém pyžamu po uši zachumlaná do péřové duchny od babičky. A stejně mám studené nohy.

O vlivu chladného počasí na mou náladu proto netřeba pochybovat. S mlhou a zimou na mě jdou chmury.

Na druhou stranu, když je zima, znamená to, že se topí. A když se topí u nás, topí se v krásných kachlových kamnech. To je pak teplo přímo stylové. A ta vůně a uším lahodící praskání dřeva...

Ovšem kamna nám nepřináší jen chvíle radostné.

Zejména náš pan domácí díky kamnům občas politováníhodně trpí.

Jednak na jeho bedrech leží příprava dřeva. Jednak je to nejčastěji on, kdo je vystavován stresu při zatápění. O to hůře nese, když po jeho nezdarech přijdu já a díky „začátečnickému“ štěstí mi to chytne napoprvé.

A k tomu ještě děti a kamna. To je kombinace přímo nevypočitatelná.

Děti sice vědí, že na kamna se nesahá a do kamen se samostatně nepřikládá. Ale jsou věci, které člověk zakázat zapomene.

Naneštěstí.

Když jsme dnes s dětmi uslyšeli tatínkův zoufalý řev ozývající se z kuchyně, bylo jasné, že je tu nějaký průšvih.

Poté, co jsme se opatrně připlížili na dohled, zjistili jsme, že muž měnící vzteky barvu od rudé po fialovou, třímá v ruce jakýsi předmět neidentifikovatelného tvaru.

Ukázalo se, že to byl mužův MP3 přehrávač, který však zcela změnil vzhled. Pregnantně řečeno, roztekl se.

Matýsek, který si uvykl přehrávač používat jako telefon (volá hlavně Ježíškovi a Ádikovi), totiž ve snaze ukrýt „telefon“ mimo Amálčin dosah, položil nebohý přehrávač na rozpálenou plotnu.

Do zákazů týkajících se kamen proto přibyla položka: nepokládat nic na plotnu, pokud v kamnech hoří oheň. Ideálně, na existenci plotny jako odkládacího prostoru úplně zapomenout.

Snad se toto pravidlo ujme, muž brzy zapomene na rozteklou empétrojku a náš oheň v kamnech bude nadále moci bezstarostně plápolat.

Alespoň do příští katastrofy.

Ilustrační foto z loňské zimy

Stres

Na gymplu jsme se učili, že existují dva druhy stresu.

Do jisté míry pozitivní eustres, který nás dokáže stimulovat k lepším výkonům. A negativně vnímaný distres, který nám naopak škodí.

Mým hlavním distresovým zdrojem bývá škola. A to už od první třídy, kdy nás paní učitelka Pytelková nutila soutěžit v počtech.

Ještě teď jsem spocená až za ušima, když si vzpomenu, jak na mě byla celá řada u okna naštvaná, protože jsem si nemohla vzpomenout kolik je osm plus šest.

Doba základky už sice minula, ale já jsem tak pitomá, že jsem se pustila do studia vysokoškolského a teď trpím představou, co mě v letošním ročníku všechno čeká.

Dnešní školní den byl obzvlášť výživný. Nejen, že jsem musela v horečce přetrpět jednu z nejnudnějších přednášek. S vyučujícím majícím utkvělou představu, že jeho teoretický předmět dokáže spasit svět. Ale navíc jsem se dozvěděla data odevzdání bakalářské práce, obhajoby a státnic.

Ještě včera mi to přišlo jako něco bezpečně vzdáleného, dnes mě vyděsilo, jak je to blízko. Sakra blízko.

A já cítím plíživý distres jak na mě vztahuje svoje slizká chapadélka.

V letech minulých to zpravidla znamenalo jediné. Nějakou pěknou chřipku, virózu, žaludeční obtíže nebo mononukleózu.

Jenže teď už nejsem jen sama za sebe. Každý můj výkyv v náladě se odrazí na dětech. Ukázalo nám to posledních čtrnáct dní, kdy si synchronně marodíme a ne a ne se z toho vyhrabat.

Proto vyhlašuji boj stresu a přestávám brát školu tak vážně!

Jen musím ještě vymyslet praktickou strategii protistresové aplikace. Nemáte nějaký tip?

Bernie jde do školy

Naše psí princátko Bernie začalo chodit do školy. Do té psí samozřejmě.

Taky už bylo na čase. Nějak se nám totiž v okolí nevyskytují psi větší a silnějsí a Bernie tak trochu nabyl dojmu, že je totální borec a že na všechny kouká svrchu.

Na cvičáku se jako první seznámil s krásnou novofunlanďankou. Přítulnou, milou a obří.

Tahle prostorově výrazná psí slečna konečně Berniemu ukázala, že zas takový borec není. Že existují psi daleko větší a mnohem silnější. A že někdy je lepší sklapnout patky a přestat dělat frajera.

Jinak ovšem Bernie dostal dokonce pochvalu, že paničku pěkně fixuje. (To tedy ano, nemůžu bez něj jít občas ani na záchod.) A že je vidět, že doma cvičí. (To je taky fakt. Odkoukal to dokonce i Matýsek. Nedávno se rozkročil, postavil se ke mě zády se sušenkou v ruce a se slovy „maminko sklz!“ vyžadoval, abych mu proběhla mezi nohama jako to dělává Bernie. Nakonec jsem byla i pochválena. „Maminko, hodná, šikulka!“)

Bernie je taky šikulka a většinu povelů pěkně zvládá. Až na chůzi u nohy. Nohu totiž zaměňuje za kočárek a rovná se hezky podle kočárku. Ale to taky vypilujem.

Mě především těší Bernieho kladný vztah k dětem. A to Amálka Bernieho trpělivost leckdy opravdu zkouší.

Jednou jsem ji přistihla jak tahá Bernieho za jazyk a do ucha mu zkouší propašovat piškot. Bernie u toho jen zívl, sebral piškot, překročil Amálku a odkráčel od malé záškodnice pryč. Jindy si Amálka dělá z Bernieho stupátko a vylézá přes něj na gauč či jiná nedosažitelná místa. Na oplátku za trpělivost mu pak Amálka hází v nestřežených okamžicích své jídlo pod stůl. Asi mají nějakou tajnou dohodu o spolupráci.

Matýsek už je rozumnější a Bernieho se pokouší cvičit. Ten ho má sice na háku, ale pamlskem nepohrdne. Navíc má Bernie v Matýskovi zaníceného ochránce. Jakmile na Bernieho někdo zvýší hlas Matýsek dotyčného blahosklonně informuje, že „Bendý“ je teprve „štěňáko“ a tudíž netřeba se rozčilovat.

No, na tom se sice názorově neshodneme, ale co. Hlavně že se mají rádi.

...

Psí kamarád, ten je príma,

ničeho se nelekne,

ať je teplo nebo zima,

ne mi nikdy neřekne.

...