Kolumbus, spermie a zmrzlinový experiment aneb den ve škole

Jak to funguje v klasické škole si všichni představit umíme. Její absolvování máme koneckonců (s různými výsledky i emocemi za sebou), ale jak to chodí na tzv. alternativách, to už je trochu větší záhada…

Obecně vám toho o takových školách moc nepovím, ale jestli chcete, pozvu vás na jeden povedený den do té naší.

Co třeba minulá středa?

To máme na začátek jeden ranní kroužek, blok s češtinou, která je nutná, ale nemusí být nudná a po svačině vyprávění o Kryštofu Kolumbovi, objevení Ameriky a indiánech, kterým navazujeme na včerejší písmeno i. 

Nebudu zastírat, že tohle je moje nejoblíbenější část „výuky“. Povídání s dětmi, vyprávění příběhů, listování v atlasech či encyklopediích. Všechno to vypadá jen jako „zábava“ a přitom na pozadí probíhá neutuchající proces učení.

Nicméně, má to svá rizika.

To se třeba člověk dokonale vžije do mořeplavecké role, vleže na zemi s dětmi nadšeně brázdí vody oceánu na glóbusu, když tu náhle mu před nosem přistane Velká školní encyklopedie.

„Koukej, Báro, co jsem našel! Co to je?“

A tam v rohu, s dojemně pitomým popiskem, se skví „Pohlavní styk v podélném řezu“.

Ano, věděla jsem, že to jednou přijde. Ale proč to musím vychytat zrovna já?

Kolumbus byl samozřejmě zapomenut a všichni se shlukli nad „průřezem“.

„Co to jako je?“

„Takhle se dělaj děti? To nechápu. To jsou do sebe jako zaseknutý loktama? Nebo kolenama?“

„Né, to je přeci penis a kačena!“ osvětlí ostatním jeden z kluků, načež sbírám odvahu a vstupuju do hry.

Za chvíli už se nám vedle Kolumbova jména skví na tabuli i vajíčko s rojem spermií a já si tak v duchu říkám, že tohle mě u nás ve škole vlastně baví nejvíc.

Nemusím tu nikoho okřikovat, že tohle je v osnovách až pro pátou třídu nebo že tohle se učí až na střední. Můžeme to s dětmi probrat hned. V takové míře, v jaké je to právě teď zajímá. (Ať už je to magnetismus, neurony nebo sex.)

A ono je to vlastně v těch sedmi letech zase až tak moc nebere a tak se od rozmnožování zase plynule přesouváme k indiánům a vrháme se na výrobu čelenek a totemů.

Následuje indiánská bitva o území, to už zcela v dětské režii, přesun na oběd, kde si vyžumráme trochu cukru na odpolední experiment a pak už valíme ven do sněhu.

Co napadl sníh, je družina vlastně trochu monotematická. (A já se chtě nechtě otužuju.) Ale i tak se občas objeví něco, co děti od bobování a koulování odláká.

Třeba experimentální výroba zmrzliny, přímo venku, na zamrzlé Chrudimce.

Což je věc, kterou doporučuju k vyzkoušení všem! Přičemž zamrzlá řeka slouží vlastně jen pro efekt, ale rozhodně není podmínkou.

Potřebujete jen dvě mísy (malou a velkou), smetanu, cukr, sůl, sníh a něco na zamíchání.

Poté už se jen můžete, jako my s dětmi, přesvědčit, že přidáme-li do sněhu sůl, jeho teplota prudce klesne (asi na -15 °C), čehož se dá využít kupříkladu tak, že do mísy s osoleným sněhem vložíme misku s (pro změnu) oslazenou smetanou a mícháme tak dlouho (cca 10 minut) dokud nám nevznikne nefalšovaná smetanová zmrzlina!

(Chcete-li znát odbornější názvosloví a taky důvod, proč se v zimě solí silnice, doporučuji toto polopatické video pro badatele začátečníky.)

Experiment se vydařil, zmrzlina zmizela rychlostí blesku a my se vydali na cestu zpět.

Školní den se chýlí ke konci.

Ve třídě a družině rozvěšujeme mokré svršky po topení, děti luxují poslední zbytky ze svačinových krabiček a já jsem prostě a nefalšovaně spokojená.

K tomu sice i unavená, zmrzlá, umluvená a toužící alespoň po deseti minutách hrobového ticha, ale i to k „práci“ ve škole zkrátka patří.

Důležité pro mě je, že mě moje práce baví a dává mi smysl.

A moc bych si přála, aby to stejně vnímaly i děti... 

PS: Posílám virtuální poděkování Davidu Pixovi, neznámému kolemjedoucímu bruslaři, který se s námi dal na Chrudimce do řeči a jen tak mimochodem nám udělal pár krásných fotek. Děkujem!