Co nám dal Pobyt pro mámy a dcery?

Sedíme v kruhu tvořeném dvanácti holčičkami přitulenými ke svým maminkám, uprostřed hoří svíčka a ve vzduchu to jiskří emocemi. Hlavně těmi radostnými a veselými, i když občas se vynoří i ty bolavé. Ale i ty tu mají své místo.

S Amálkou se držíme za ruce a mně je moc hezky a zároveň trochu do pláče. Vidím, kolik lásky tu mezi námi je, jak kouzelné a jedinečné jsou naše dcery, a jak úžasné a jedinečné jsme my, jejich mámy, ale zároveň jak často samy sebe v myšlenkách bičujeme, nevěříme si a jsme plné pochybností a strachů, které si na sebe, často pod tlakem vlastních nebo společenských očekáváních, nabalujeme.

A mně je z toho vedle té radosti z úžasného Pobytu pro mámy aminidcery maličko smutno, protože sama vím, jakou bolest na duši si tím způsobujeme a zároveň jak osvobozující je si přiznat, že nejsme dokonalé, ale i přesto jsme právě pro svoje děti ty nejlepší mámy na světě.

Ale abych se vrátila úplně na začátek…

O víkendu jsme s Amálkou vyrazily na ryze holčičí pobyt pořádaný inspirativní a úžasně ženskou ženou Luckou Ratajskou a díky tomu jsme s Ami krásně opečovaly náš vztah, dosytily vzájemnou blízkost i pozornost, které je někdy doma, kde to překypuje tou klučičí hlučnou a bojovnou energií, méně, než bych si přála.

Už cesta na Rusavu, která nám v pátečním provozu zabrala čtyři a půl hodiny (aneb, když vás program tak nadchne, že se někam přihlásíte dřív, než zjistíte, kde se to vůbec koná :-D), se nesla v úplně jiném duchu, než když někam cestujeme s celou smečkou.

S Amálkou jsme si povídaly, pouštěly písničky, zpívaly, dělaly zastávky na čůrání a nanuky a fakt hodně se těšily. A to celé v klidu, bez křiku, dohadování a provokování ozývajícího se ze zadních sedadel. Příjemná změna.

Každopádně po příjezdu nás Lucka vřele uvítala, my jsme povečeřely, ubytovaly se v dvoulůžkovém pokojíčku a pak jsme se sešly s dalšími ženami a holčičkami na prvním společném kruhu.

A od té chvíle už jsme jen plynuly na vlně krásné mateřské a ženské energie, pozorovaly svoje holčičky, sdílely, navlékaly náramky, procházely se, tvořily živou mandalu, zpívaly, pletly věnečky, smály se, občas plakaly a jednoduše byly spolu.

Krásným momentem pak byl hýčkací podvečer, kdy jsme se s holčičkami nejdříve vyřádily při tanci, pak jsme se vzájemně masírovaly, malovaly henou, a nakonec předaly holčičkám dárečky.

Bylo pro mě krásné mít prostor a čas, ze kterého mě nevytrhávali kluci ani domácí povinnosti, v němž jsem mohla Amálku pozorovat a vnímat, jak mi rozkvétá před očima, jak je plná lásky, jak spokojená je v houfu nových kamarádek, jak je vnímavá, moudrá a ve své podstatě dokonalá.

Měla jsem možnost si prožít pocit obrovské pokory a vděčnosti, že právě já můžu být Amálčinou maminkou.

Večerní ženský kruh, tentokrát bez holčiček, v pomyslném červeném stanu pak krásně zapadl do mozaiky celého víkendu. Jsem ráda za možnost takového společného sdílení v bezpečném prostoru, protože vidím, jak léčivé může být a jak ho snad každá z nás potřebuje.

Sdílení, za které nás nikdo neodsuzuje, nevysmívá se. Sdílení prosté nevyžádaných rad, ale plné účasti a pochopení. Sdílení bez hodnocení a srovnávání se. Zkrátka sdílení plné podpory a uzdravující síly ženské pospolitosti.

Moc bych přála každé mamince a dceři, aby si dopřály podobný prožitek, který se může stát krásným pilířem jejich vztahu.

A tak na závěr děkuju Lucce za to, že něco takového jako jsou Pobyty pro mámy a (mini)dcery pořádá.

Děkuju všem ženám a holčičkám za báječnou atmosféru.

A především děkuju Amálce a sobě, za všechno, co mezi námi o víkendu vzniklo, zaniklo, proplynulo a z čeho se budeme ještě dlouho tetelit a nést se na růžovém obláčku vzájemného souznění.

(A příště? Příště už prý na pobyt pro velké holky, kde, jak hned po návratu Amálka informovala tatínku, „už budem moct do červeného stanu a tam si budem povídat o menstuaci!“ 😊.)