čtvrtek 7. června 2018

Když voda a mysl kouzlí…



Když voda a mysl kouzlí…
Tenhle týden se plácám zase v pěkně nepříjemných emocích, rozhovorech a rozhodnutích. Něco graduje a přicházejí změny. A přesto, že vím, že změna je život a všechno je to jen o úhlu pohledu a když se jedny dveře zavřou, další se otevřou a bla, bla, bla… Tak ty průvodní emoce, to je slušný masakr.
Asi poprvé v životě jsem před dvěma dny dorazila domů a jen tak na stojáka ve dveřích špajzky, jsem si dala dva panáky rumu „na uklidnění“, doufajíc, že alkohol zastaví to, co moje střízlivá mysl nedokázala, že zastaví ten kolotoč v hlavě, žaludek na vodě a třesoucí se ruce.
Na chvilku to zabralo, účel to splnilo a já se nesesypala v rohu, ale zvládla jsem přečíst dětem pohádku a být u toho dokonce i veselá, ale že bych se rumovým dostaveníčkům chtěla věnovat častěji, to určitě ne… 😉
Ale dnes jsme se (konečně!) zase dostali k vodě a s tou já jsem si vytvořila mnohem příjemnější rituál než s rychlým panákem (který mi ani nechutná) ve špajzu.
Voda, to je totiž můj živel a vodě já prostě všechno to „svinstvo“ odevzdám.


A tak zatímco děti se popelily na břehu v písku, já jsem doplavala k bójce, lehla si na vodu, zavřela oči a začala „kouzlit“.
Představila jsem si všechny ty strachy, frustrace, smutky, výčitky, nepřijetí, pochybnosti i svou nelaskavost k sobě samé jako špínu, která na mně ulpěla a obalila mě neprostupnou vrstvou, tak trochu jako nějaká lepkavá pavučina. V tu chvíli jsem měla pocit, že ji mám snad i za nehty, zapletenou ve vlasech, a dokonce se mi přes ni i špatně dýchá…
Vzápětí jsem v myšlenkách požádala vodu, aby mi všechen ten hnus pomohla smýt.
A v ten moment jsem úplně cítila, jak se ze mě vrstvičku po vrstvičce odlupuje jedna obava za druhou, jak se všechny ty negativní emoce rozpouštějí a odplouvají pryč ode mě.
Ležela jsem na hladině, broukala si andělskou písničku Terezky Kramerové a nechávala se v mysli vodou očistit od všeho, co jsem vědomě a na úrovni rozumu zpracovat nedokázala.
Když jsem pak vylezla z vody, bylo mi dobře, pocit tíže v žaludku zmizel a já měla konečně zase dojem, že všechno je, jak má být…
A i když to není stav trvalý a jsou situace a dny, kdy bych se uprostřed mělického písáku potřebovala máčet asi každých dvacet minut, stejně jsem nesmírně ráda, že jsem pro sebe tuhle emoční berličku, která mi pomáhá dostat se zpátky do rovnováhy, zbavit se nervozity nebo se jenom uklidnit, našla.
Na mě funguje voda, na někoho možná les, hory, kostel, postel, a nakonec už si člověk vystačí jen se svou vlastní myslí a obrazy, které v ní dokáže vykreslit.
V každém případě je báječné mysl a její obrazotvornost trénovat a umět použít k tomu, abychom v sobě nepříjemné pocity nebo bolesti zpracovali a sami sobě lépe porozuměli.
A co vy? Je to na vás už moc velká „ezoblbina“, jak nedávno pronesl jeden můj pragmatický známý, nebo se sebou taky rádi kouzlíte? 😉

4 komentáře:

  1. Když jsem prožívala jedno hodně náročné období,oblékala jsem si ve své hlavě každé ráno na sebe ochranny obal,přes který to mizerné zvenku na mě nemohlo,večer jsem ho zase svlékla...a jo, další ezoblbina,ale pomohla mi přežít a nezbláznit se. Ivča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ivčo, děkuju za sdílení :-)
      Já mám tyhle ezoblbiny moc ráda a ta Tvá vypadá super kouzelně.

      Smazat
  2. Mam uz zle obdobi dlouho...castecne me opousti,ve vode a ve vetru sama mam podobne ocistne pocity...Jen je potreba jeste kus cesty abych vse vyresila.Kazdy den se zvedam a padam.Jeste jednu pomoc mam ,vnucku...jmenuje se Valerie.Rikam ji me Valerianske kapky...😊 Mejte se sedmikrasne.At je lepe.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)