Když dozraje čas

Je pátek odpoledne, Amálku jsme vysadili o pár ulic dál u kamarádky, Maty skočil doma na kolo, aby jí dovezl pyžamo a kartáček na přespání a já si sedám ke kafi s úlevou, že si můžu po celotýdenní logistice dát nohy nahoru a chvíli nic nedělat…

Když to přijde.

„Mamko, já bych se chtěl naučit jezdit na kole,“ přitočí se ke mně pětiletý Vilík.

Takovou dobu jsme ho k tomu lákali, jako jediný z našich potomků odmítal jezdit dokonce i na odrážecím kole a tomu šlapacímu si vyhýbal obloukem a pokaždé se vymluvil, že se to naučí, až bude starší.

Nikdy jsme na něj netlačili, ale už to bylo na hraně, neb na cyklosedačku začínal být povážlivě objemný.

Teď poprvé přišel s touhou naučit se jezdit sám. A to se nesmí propásnout!

S lehkou lítostí nechávám kafe studenému osudu a jdem na to.

Hodinka dvě běhání za nejistým cyklistou, pár šipek do krajnice a jedno brždění o lavičku a než padne tma, má Vili základy v malíčku a dává si první kolečko po vesnici.

Od té doby uplynul týden a my za sebou máme první šestikilometrový cyklovýlet. Vili se naučil sám rozjíždět, těší se až bude dělat „trýčky“ a skákat jako strejda Marťa, ale hlavně ho to neuvěřitelně baví a je nesmírně cílevědomý.

Jsem na něj obrovsky pyšná a potvrdilo se mi tím jedno důležité pravidlo, kterého se doma držíme.

Pokud to jen trochu jde, necháváme dětem ve věcech jejich tempo.

Kojením, spánkem nebo chozením na nočník počínaje a přespáváním u babičky, navštěvováním institucí, lyžováním, ježděním na kole nebo čtením konče.

Všechno má zkrátka svůj čas a je škoda o ten „správný“ děti připravit, protože když se vychytá, je naprosto kouzelné sledovat, jak to všechno najednou zapadne a frčí.

Tak si na to třeba taky vzpomeňte, až si budete zoufat, že už by vaše děti tohle a támhleto měly umět.