Co nám přinesl pobyt pro mámy a syny?

Co znamená a obnáší být máma syna?

Tohle téma se jako červená nit táhlo naším ženským sdílením na pobytu pro mámy a kluky. A odpověď nám dala už samotná dynamika celého společného víkendu.

Pro některé z nás je to snazší, pro některé obtížnější, ale pokud z našich synů mají vyrůst muži, které bychom ve svých životech samy rády potkávaly, musíme je pustit. A to mnohem dřív než holčičky.

Moc se mi líbí přirovnání, že my mámy jsme jako přístav, zatímco naši malí průzkumníci jsou lodě vydávající se do světa.

Nemůžeme je věčně držet v přístavu, je potřeba nechat je vyplout, ale s vědomím, že kdykoli potřebují, můžou se do přístavu vrátit, protože tam čeká otevřená náruč jejich milující maminky, která pofouká odřená kolena, pohladí, a pak je zase nechá jít…

Ale abych se vrátila úplně na začátek.

V pátek jsme s nejstarším Matym hodili na záda krosny a bez očekávání, zato s velkou zvědavostí a nadšením, jsme se vydali na cestu.

Nejdřív nás kamarádka hodila na zastávku, pak jsme se MHDéčkem přemístili na nádraží, nejdelší úsek absolvovali vlakem, pak autobusem a poslední dva kiláčky na Rusavu pěšky.

Po několika na první pohled zdlouhavých, ale ve skutečnosti spíš dobrodružných hodinách, jsme dorazili mezi dalších patnáct synů s maminkami a jakmile se kluci chopili balónu a klacků, bylo nad slunce jasné, že tohle bude naprosto jiná záležitost, než jemný a hladivě ženský víkend s dcerami, který jsme na jaře absolvovaly s Amálkou.

Kluci opanovali venkovní prostor energií malých bojovníků, dobrodruhů a průzkumníků divočiny.

Zatímco mámy utvořili ženské povídací hloučky a téma odlišnosti mezi pobytem s holčičkami rezonovalo u každé z nás, která zažila ten mámodcerovský.

Bylo zajímavé sledovat to prolínání mateřských a klučičích energií a já si moc vážím úžasné Lucky Ratajské, že se do téhle výzvy pustila. A že vytvořila bezpečný prostor, kde se kluci mohli společně vyřádit a pak zase na chvíli vplout do trochy té jemnosti v podobě tvoření z hlíny, tancování nebo vzájemného masírování nohou s maminkami.

My mámy jsme tu nebyli za Amazonky (pokud jsme samy nechtěly), které s kluky bojují a lezou po stromech, nesnažili jsme se vstupovat do jejich klučičího světa a suplovat mužské role. Právě naopak, mohli jsme tu být právě tak jemné a ženské, jak je každé z nás přirozené a umožnit klukům vidět tyhle ženské kvality, které k maminkám patří a tvoří protipól jejich mužské síle a energii.

Kromě toho to byl zkrátka krásný čas jen pro nás dva s Matym. Bez sourozenců, povinností a běžných provozních témat.

A mě zase naplno došlo, v jak úžasného malého muže Maty vyrůstá.

Že už to není chlapeček, který potřebuje, abych se starala o jeho komfort, umetala mu životní cestičku a snažila se ho ušetřit všech nepříjemností.

Právě naopak, začíná to být on, kdo mi u snídaně přinese čaj, zeptá se, jestli mi není zima a nechci z pokoje donést mikinu, a když se ujistí, že jsem v pohodě, odběhne objevovat svět.

Vzpomínám si na chvíle, kdy se ode mě jako mrňousek nechtěl hnout, a kdy já jsem nás oba svazovala možná až příliš pevně ve strachu, aby mu někdy někdo neublížil, abych jako máma dělala všechno správně nebo aby mu ten velký svět nezpůsobil nějaké trauma.

Dnes už vím, že to jinak nejde. Že ten velký svět ho asi párkrát v životě na lopatky položí a mým úkolem není ho před tím ochránit, ale být mu v takové chvíli právě tím přístavem a oporou. Místo strachu jsem v sobě nechala rozkvést důvěru a je kouzelné pozorovat, jak v jejím světle Maty sílí…

Když jsme pak zpáteční cestu narvaným vlakem proseděli na zemi u záchodků, hráli karty, smáli se a vzpomínali na ty nejlepší víkendové chvíle, zalila mě nesmírná vlna vděčnosti za to, že jsem nám tenhle společný čas dopřála, a že o něj téměř desetiletý Maty ještě pořád stojí.

Protože to není samozřejmost a já si užívám každou chvíli, kdy ještě můžu být tak důležitou součástí Máťova života.

A co znamená pro vás, být mámou syna?