K čemu je dobrý školní stres? K ničemu

Před třemi lety, kdy vznikl tento článek, jsem byla v mnoha věcech týkajících se školy a vzdělávání lehce naivní, naše Základní škola V Pohybu teprve vznikala a já toho měla spoustu načteno, na vlastních dětech a sobě samé ozkoušeno, ale ve školní praxi naprosto neověřeno. 

Dnes musím konstatovat, že ač mě spousta věcí ve školní realitě překvapila a možná i zklamala, s tím, co jsem napsala o školním stresu, naprosto a beze zbytku souhlasím:

K čemu je dobrý školní stres? K ničemu!

Škola bez známek, zkoušení, písemek a domácích úkolů? Proboha proč? Nepřeskočilo vám? Jo vy je nechcete stresovat! Ale to se přece musí! Jak jinak by si na stres zvykli? V životě na ně přeci nějaký ohledy nikdo brát nebude! Otužovat se musej už odmala!

Výše uvedenou litanii slýchám ve chvílích, kdy se řeč stočí na projekt naší školy V Pohybu, poměrně často.

Stává se vám to taky? A chybí vám palebná síla v podobě vědecky podložené argumentace?

Tak právě pro vás (a pro sebe jako tahák na příští slovní přestřelku) jsem napsala tento článek.

A začneme pěkně zeširoka, abychom si ujasnili pojmy.

Co je to stres?

Stres je stav, kterým jedinec reaguje na nadměrnou zátěž. Výsledkem stresu je pak tzv. stresová reakce, vyvolávající v těle psychické i fyziologické změny.

Jen si představte, jak stojíte před tabulí nebo před šéfem, cítíte se pod tlakem, začínají se vám potit dlaně, rudnout uši a co se znalostí týče, máte najednou totální okno.

Je tohle ideální podhoubí pro proces učení? Dle mého naivního, přecitlivělého názoru, není.

Co není stres?

Abychom si tu ale nehráli na to, že z dětí chceme dělat skleníkové květinky, je třeba podotknout, že přiměřená (školní) zátěž není stres. Dostatek podnětů, mezi nimiž jsou leckdy i ty nepříjemné, naopak děti motivuje. Tyto podněty však zpravidla přirozeně vyplývají z běžného života, a není třeba je uměle vytvářet.

Míněn je zde například přiměřený přísun informací, potřeba naučit se fungovat v kolektivu různorodých povah a temperamentů, nutnost komunikovat i s lidmi, kteří nám nejsou úplně sympatičtí…

Když se propojí učení se stresem

Příroda proces učení podmínila klidem, příjemnými pocity a hravostí.

Stresovou reakci naopak vytvořila proto, aby byl živočich schopen útěku či boje a myšlení, které by ho vlastně jen zdržovalo, příroda v takové chvíli raději zablokovala.

My lidé jsme si to však ve škole trochu zvrhle propojili.

Nutíme děti do učení, stresujeme je známkami, vyvíjíme tlak na výkon…

Problémem je, že když se u dětí stres s procesem učení trvaleji propojí (což ve škole plné písemek, zkoušení, pětiminutovek a přemíry nevstřebatelných informací nemusí trvat dlouho), spustí se vlastně stresová reakce pokaždé, jakmile mozek jen zavětří, že by se musel učit.

Děti tak postupem času školní učení nejenže nebaví, ale často k němu pociťují přímo odpor.

Pracovní versus školní stres

Obhájci školního stresu často operují také tím, že v práci budou děti taky jednou ve stresu. Opomenut je tu ovšem fakt, že mezi učením se něčemu novému (ve škole) a prováděním v podstatě naučených úkonů (v práci) je značný rozdíl.

Při učení se totiž tvoří v mozku zcela nové spoje, zatímco při práci jde o využívání spojů již vytvořených. A tak zatímco vliv stresu při práci tak fatální důsledky nemá, pro učení se je vysloveně škodlivý.

Proč má tedy stres ve školách stále své pevné místo?

Je to smutné, ale zdá se, že pedagogika, jakožto věda, nám trošku usnula na vavřínech.

Dle slov Karla Rýdla, prorektora Univerzity Pardubice, který se výzkumem alternativního vzdělávání zabývá od 90. let., se klasické školství novými poznatky o způsobu učení, kupříkladu z oboru psychologie či neurovědy, neřídí.

I přesto, že dnes už lépe rozumíme tomu, jak lidský mozek funguje, a že se lépe a mnohem efektivněji učí v příjemném prostředí bez stresů než pod tlakem, pedagogika to ve svých teoretických východiscích dosud nezohlednila.

A právě proto vzniká tolik „alternativních“, často rodiči iniciovaných, škol.

Jak ustát školní stres?

Asi se všichni shodneme na tom, že chceme-li eliminovat stres, jakým někdy vzdělávací instituce na děti působí, je značně kontraproduktivní nervovat děti školou ještě doma.

V ideálním případě bychom tedy neměli tlačit děti k excelentním školním výkonům, vyžadovat jedničky a trestat za pětky, dvacet tisíckrát za odpoledne připomínat domácí úkoly nebo se dokonce vysmívat dětským školním útrapám.

Když už bezpečné prostředí pro vstřebávání nových informací nevytváří škola, měly by děti nacházet pocit bezpečí alespoň doma.

A to bez obav, že dostanou výprask za poznámku. Že budou nuceni opět si vyslechnout monolog o tom, kterak skončí u lopaty, jestliže si tu známku z matiky nezlepší. Případně že jim bude zakázáno jít ven, dívat se na pohádku či hrát na počítači, jakmile se v žákovské objeví nepřijatelná číslovka.

To všechno dětskou motivaci k učení a vztah ke škole jen zhoršuje. A navyšuje míru stresu, s níž se děti potýkají.

Buďme raději rodiči, kteří mají pro děti pochopení, uvědomují si, že děti by se neměly učit pro známky, a že chyby nejsou zlo, ale ideální způsob, kterak se poučit pro příště. Rodiči, kterým děti důvěřují a před nimiž mohou odhalit své obavy. Rodiči, které bychom sami chtěli mít.