Díky, rodino!

Naše rodina je velká a soudružná.

Což je skvělá věc. Ovšem nese to s sebou jisté nesnáze, které člověk objeví zhruba v sedmi letech, kdy má na práci spoustu důležitých věcí, jako je třeba lezení po stromech nebo mazlení babiččiných králíků, ale protože se koná další „rodinná oslava“, je přinucen sedět svátečně oděný u stolu, jíst řízky z králíka, se kterým se mazlil ještě minulý víkend a poslouchat strašně nudné dospělácké řeči.

(Tohle období trvá několik strastiplných dlouhých let, aby člověk nakonec jednoho krásného dne usadil své vlastní, svátečně oděné, potomky k tomu samému stolu, od kterého s takovým potěšením utíkal stavět bunkry a lézt do dřevníku...)

Ale dokonce i ty oslavy zaznamenávají velký pokrok.

A tak už se nescházíme jen kolem stolů s věnečky a kremrolemi, ale třeba i na „vlastních“ dětských dnech (díky strejdo!).

Takových, kde je skákací hrad, na obličej vám namalují jednorožce, batmana i zelenou příšeru s beďary, což jsou věci, kterým se běžně vyhýbáte jako čert kříži. Kde vyhrajete tunu sladkostí, kterou se pak celé tři hodiny pokoušíte dětem nenápadně zkonfiskovat. Kde opět porušíte všechna hubnoucí předsevzetí, která jste si (včera) dali.

Ale hlavně!

Kde se potkáte s lidmi, které máte rádi. Se kterými jste společně „trpěli“ u těch řízků s ukrytými ledvinkami. A kteří jsou tu vždycky pro vás, jako vy pro ně.

Takže díky, rodino, jsem ráda, že vás mám! :-)

PS: Moc děkuju, pokud jste pro Nevyléčitelnou optimistku hlasovali v anketě MAMAblog roku! Já jsem sice zjistila, že na tohle každodenní uhánění hlasů tak úplně nejsem a žádné umístění nepředpokládám, ale vám všem moc děkuju za přízeň a komentáře. Moc si vážím toho, že se ke mně vracíte a moje psaní vám třeba přináší radost. Děkuju! :-)