Když jsem svému taťkovi dávala Copatou mámu, napsala jsem mu do ní
věnování se slovy: jsem ráda, že jsme nedopadli jako v knížce…
V knížce totiž Lucčin otec, prvotřídní záporák, (pozor, spoiler!)
umře…
Tahle linie vztahu otce a dcery se mi do knížky vloudila tak nějak sama. Vůbec
jsem ji neplánovala. Ale byla tak neodbytná, že jsem se jí nechala vést až k
závěrečné emotivní scéně velkého odpuštění, kterou jsem při psaní celou
probrečela.
A to i přesto, že příběh Lucie a jejího táty nebyl napsaný podle
skutečných událostí. Ovšem to podstatné tam zůstalo.
Bolest malé holky, která si se vztahem k vlastnímu tátovi neví rady.
Tyhle emoce jsem si já sama „hýčkala“ od svých devíti let, kdy jsme spolu
s mamkou a bráchou jedné lednové noci utekli před taťkou z domu. A už
se nevrátili.
Jen díky neuvěřitelné laskavosti mé maminky, kterou by leckdo pochopil a
ještě podpořil, kdyby nás od taťky držela dál, jsme si k němu znovu
našli cestu.
Když za námi do našeho nového bytu, v novém městě, přijel poprvé,
schovali jsme se před ním s bráchou v posteli a plánovali si, že
jestli si na večeři, kam nás chtěl vzít, objedná byť jen jedno pivo, okamžitě
předstíráme odchod na záchod a utečeme.
Postupem času jsme ho zase přijali. Ale strach, i když hluboko pod
povrchem, zůstal. A taky spousta šrámů, které se na první pohled zacelily, ale
občas se nečekaně znovu objeví a nám nezbývá, než ty hnisající rány zase
vyčistit.
Ale přesto přese všechno jsem se pomalu dostala do fáze, kdy můžu říct:
Děkuju Ti, tati, za to pěkné, co jsme s Tebou prožili, i za všechnu
bolest, kterou jsi nám způsobil, protože i ta nám pomohla stát se takovými,
jakými dnes jsme. Přijímám to dobré i to špatné s vděčností a věřím, že to
mělo svůj smysl, který se mi nemusí líbit, ale který snad dokážu respektovat.
Dnes jsme se loučili po víkendu stráveném v domě, se kterým mám
spojené ty nejkrásnější i nejděsivější vzpomínky z dětství, mým dětem se
odtamtud vůbec nechtělo, protože „děda Honza“, je správňácký freestylista a já
si uvědomila, jak velký kus cesty už jsem ušla.
A že na sebe můžu být hrdá.
Protože střádat v sobě bolest a křivdy, i kdyby byli
sebeoprávněnější, s sebou nese jen spoustu vnitřního žalu, hněvu,
ublíženosti a dalších sžíravých emocí, kterými ve výsledku otravujeme život
zase jen sami sobě. A to je ohromná škoda.
Věřím, že takové malé, velké i obrovitánské vnitřní bolístky má spousta z nás.
A vím, že přenést se přes ně není nic jednoduchého. Ale vážně to za to stojí!
Kdybych to kupříkladu nedokázala já, ochudila bych děti o dědu, který tu
pro ně sice není často, ale je tu. A právě ony si ho třeba jednou budou
pamatovat úplně jinak než já. A tahle „rodová linie“ skončí dřív než se stačí
rozvinout a zamořit další generaci bolestí, výčitkami a předsudky…
Moc bych to samé přála nám všem!
Baru,smekám před tebou!Já svého otce skoro neznala, tragicky zemřel,když mi bylo 7 let a ségra 5 roku.Cely život se vypořádavam s tím,že mi ten mužský vzor chyběl a chybí!Bohužel já jsem rozvedená a hlavně dcera,momentálně v pubertě,ten vztah s otcem,který se jí nedávno zrekl nemá jednoduchý!A se mnou to zase moc reším já.Doufam že jednou vše pochopí,přijme a odpustí jako jsi to udělala ty!Ale chce to čas a mit už něco zažíto,odzito.Pekny den!
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatBaru, mám to s tátou podobně. Zůstala spousta bolesti, ale i spousta krásných vzpomínek. Pořád doufám, že nějakou cestu k sobě najdeme. Jsi úžasná, jak jsi to zvládla příjmout, odpustit a poděkovat i za to špatné. Přeji ti krásné dny a skvělý vztah se svými dětmi, bez šrámů na duši, plný lásky a radosti. Z
OdpovědětVymazatBaru, prožíváme hodně problémové období se svými, již dospělými, dětmi a taky moc věřím, že jednou, snad bude líp. třeba pochopí, že nový jejich partner není totéž co máma a táta a taky že o prvenství spolu není třeba soutěžit.
OdpovědětVymazat