pondělí 12. června 2017

Fialovo-žlutá a retro

Hned v úvodu na vás mám otázku.
Míříte-li na svatbu, oslavu či jinou zhůvěřilou akci, u níž je na pozvánce zmiňován speciální dresscode, berete to jen jako dobrovolné doporučení nebo okamžitě zmobilizujete všechny kamarádky, oběháte půlku města a den před akcí do noci googlíte účesy abyste dostáli barvě a stylu akce?
Já se řadím spíš do skupiny číslo dvě.  I když je pravda, že s tím obíháním města přeháním, stačil mi jeden obchoďák a pak se stejně ukázalo, že žluté „retro“ baleríny a plastové náušnice (za pět ká čé!) nesežene člověk nikde jinde než u Vietnamců…
Každopádně, jakmile muž oznámil, že svatba jeho kamaráda má být ve stylu 60. let, jakožto přirozeně lehce marnivá žena, která se jak doma, tak v práci obléká ryze baby friendly, jsem po příležitosti, trochu si se svým „zjevem“ pohrát dychtivě skočila.
A tak v sobotu přišel den D. Hlavně tedy pro nevěstu a ženicha, samozřejmě. Ale já byla sama se sebou (po hodině v koupelně) taky nezvykle spokojená.
Fialové šaty s bílými puntíky, konečně ta vytoužená spodnička, velké žluté korále, natupírované vlasy, a dokonce i oční linky (které sice odpovídaly tomu, že jsem si je dělala poprvé v životě, ale usoudila jsem, že k šedesátkám to prostě pasuje…i když trochu křivě).


Celá natěšená na ostatní pestře oděné svatebčany jsem v mužově doprovodu dorazila na obřad a tam se to ukázalo.
Jediné, co bylo na téhle svatbě fialovo-žluté a retro, jsem byla já!
Chvíli jsem dumala nad tím, jestli bych se neměla začít cítit trapně, ale usoudila jsem, že si svou výjimečnost raději užiju.
Na kuráž jsem si dala panáka višňovice a pak už to šlo jako po másle.
S mužem jsme si nostalgicky zavzdychali nad tím, že na stejném místě, ve slatiňanském parku, jsme se téměř před osmi lety brali i my.


Na Seči, kam jsme se přesunuli za pokračováním svatební zábavy, jsme si užili romantický západ slunce i tanec do brzkých ranních hodin.
Já jsem zjistila, že abych se nestyděla mluvit anglicky, je nejlepší mít v krvi nějaké to promile, protože to je asi jediný moment, kdy mi je jedno jestli jsem použila správný tvar slovesa být a s úžasnou energickou Američankou, pro kterou je stejně všechno, včetně mojí angličtiny a mých tří nepřítomných dětí, wonderful!, amazing!, crazy!, magic! nebo aspoň lovely!, si popovídám i bez předpřítomného času.
A v neposlední řadě jsem snad nikdy (možná kromě vlastní svatby) nenasbírala za jeden den tolik lichotek, což mi příjemně zvedlo sebevědomí.
Nicméně dnes už jsem zase doma, oděna v pyžamu, s očima jako angorák, s vytrvalou rýmou a bolavým svalstvem, které trpí jednak horečkou a jednak namožením po těch šílených tanečních kreacích, které jsem do půl třetí ráno provozovala. A fialovo-žlutá retro „princezna“ byla uklizena do skříně.

Ale kdybyste někdo plánoval akci v podobném duchu, dejte vědět, ráda ji zase vytáhnu do společnosti ;-)


2 komentáře:

  1. Lidi jsou divní. Neužijou si žádnou srandu! Ono asi hodně záleží, jak to nastávající manželé podali. Ale když se řekne dresscode, tak já bych to teda taky brala závazně. A hledala puntíky a stuhu do vlasů a prostě Rebelové, že :D
    Abys nemusela čekat na další akci, můžeš šedesátky nenápadně propašovat do školy na nějakou akcičku a seznámit děti s "artefakty", které byly IN v době narození jejich babiček :) Jakože taková recyklace výukového materiálu.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak Baru :
    za 1/ ti to velmi sluší
    za 2/ jsi spontánní a dodržela si co se přeci očekávalo od hostů
    za 3/ i pokud si mírně vybočovala, užila sis ten jejich den s radostí
    za 4/ jsi báječná !!
    Měj se hezky a šaty nenech dlouho ležet ve skříni...
    Ála

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)