Z Lipna do Krumlova

Milý, cestovní deníčku,

jestli je něco, co jsme si takhle na jihu nemohli nechat ujít, je to rozhodně návštěva Českého Krumlova. Kromě toho, že je to samo o sobě krásné město, patří i k těm, pro něž máme s mužem slabost z ryze osobních, ještě předmanželských důvodů.

Pravda, s dětmi se ve starých stopách nechodilo lehko, ale něco málo jsme si připomněli, sentimentálně zaáchali a šlo se dál. Na delší utápění se v patetickém snění přes hordy japonských turistů stejně nebyl prostor.

Nicméně zdatně jsme prošli krumlovské turistické tepny.

Dopřáli dětem hodinovou pauzu u řeky, aby se nám z toho chození děsem neopupínkovali.

Navštívili zámecký park.

 

Prosvištěli kolem zámku a pokochali se vyhlídkou.

A když k večeru přišel hlad, „povečeřeli“ jsme trdelník. Což z jakéhosi důvodu nesmírně fascinovalo párek japonských turistů, kteří na nás neváhali vytáhnout kameru.

Ve finále jsme pak narazili na zavírající řemeslné trhy, kde děti fascinovaně zakotvily u stánku sympatického rezbáře, který pro děti vystřihl parádní ukázku práce s dlátem. Mates si mu div nesedl na klín a Ami z něj nespustila oči. Abychom se revanšovali, a taky proto, že měl vážně koupeníhodné zboží, nechali jsme děti vybrat si aspoň píšťalky. Po odchodu mě napadlo, že bychom mohli koupit jednu i Vilíkovi. A abychom byli za jo, cvoky, přiřítili jsme se ke stánku ještě potřetí, abychom si do píšťalek nechali vyrýt dětské iniciály.

Spokojení a znavení jsme se pak za uširvoucího hvizdu píšťalek a nepřátelského pokukování některých osob vydali domů, vstříc západu slunce...