Lipnem na lodi

Milý, cestovní deníčku,

naším posledním, potenciálně zveřejněníhodným zážitkem (přijmeme-li premisu, že něco z toho, co tu píšu, vůbec zveřejněníhodné je), by bezesporu byla dobrodružná plavba na loďce, kterou předposlední den absolvoval muž s dětmi.

Potomstvo se na tenhle výlet těšilo už od našeho příjezdu. Amálka proto, že se jí líbily loďky a Maty proto, že ho fascinoval přídavný motor s lodním šroubem.

V den D tedy muž s dětmi vybral u našeho penzionu loď, zabukoval ji a po obědě jsme se slavnostně vydali k vodě a s Vilíkovými plínami místo šátků započali hru na piráty.

Už když jsem dětem oblékala záchranné vesty a ukazovala jim, kde mají pro případ nouze píšťalky, kterými si můžou zapískat o pomoc, neměla jsem dobrý pocit z kupících se mračen.

Ale muž prohlásil, že teď nebo nikdy. Že později může být počasí ještě horší a tak vyrazili.

 

Trvalo to asi tak dvě minuty, než přihnala se bouře.

 

Nějací Němci na mě zběsile gestikulovali, jestli ti blázni na vodě patří ke mně a pravděpodobně se mi snažili sdělit, že to není dobrý nápad, že by se měli vrátit. No, to jsem věděla i bez nich.

Dramatická vyjížďka nakonec trvala asi deset minut, po které děti sedící na podlážce lodi pištěly. Amálka proto, že se bála. A Maty proto, že se mu to líbilo. (Nutno podotknout, že pak bratrsky držel ségru za ruku, což dle mužova dobrozdání zabránilo Amálce v hysterickém záchvatu.)

Po přiražení ke břehu a vytažení z lodi Ami prohlásila, že se bála a že už tam s tatínkem nevleze. A Mates zase, že to bylo skvělý a chce ještě.

To se mu nakonec splnilo, a když k večeru vlny zmizely a obloha přestala připomínat ocelový poklop, vyrazili jsme znovu.

Vilík spal, tak jsem byla přizvána taky.

Má účast při plavbě však byla záhy přerušena Vilíkovým řevem linoucím se z kočárku, kolem něhož jako na potvoru právě procházeli přesně ti Němci, kteří byli svědky našeho odpoledního pokusu o utopení dětí při bouři. Dle jejich výrazu bych řekla, že si o našich rodičovských kompetencích neudělali právě lichotivý obrázek.

Nicméně poté, co se muži podařilo dostat nás s Ami bezpečně na břeh, kde jsme se ujali péče o našeho benjamínka, jehož senzory mateřské nepřítomnosti jsou zkrátka neomylné, vyrazili hoši konečně na slíbenou plavbu. Tentokráte již bez úkladů způsobených počasím či kojencem. 

Znovu se ukázalo, že ne všeho se nutně musíme účastnit všichni. Někdy se zkrátka cítí líp kluci s klukama a holky s holkama (a miminama) :-)