Lipno na stromech a s legem

Milí cestovní deníčku, 

náš první lipenský den se nesl v příjemném duchu vysněného polehávání, koupání a slunění.

Bohužel, počasí bylo neúprosné a ode dne druhého většinu času lilo a lilo. 

Kromě muže, který neměl bundu, jelikož jsem při odjezdu na dovolenou zabouchla klíče doma v zámku, než si ji stihl vzít (situaci pak po našem odjezdu zachraňovala maminka s nebiotatínkem „vloupáním“), byli ostatní do deště vybaveni a nic tedy nebránilo mokrým výletům.

První na pořadu dne byla stezka v korunách stromů.

Je kolem ní velké haló a zdá se, že kdo na ni nezavítá, jako by na Lipně nebyl.

Nahoru na kopec jsme vyjeli lanovkou. Jednak kvůli zážitku, druhak kvůli zkrácení doby přesunu a třeťak, protože děti si postavily hlavu, že jinak nahoru zkrátka nejdou.

Samotná stezka se následně ukázala býti lipenským Václavákem. Houfy zmoklých turistů se stádečko po stádečku sunuly po stezce, navzájem se blokovaly focením a ječely na děti ať proboha nelezu támhle!, ať neřvou! a ať uhnou!

My se taky sunuly, občas možná taky blokovaly, ale aspoň ječení jsme omezily na minimum :-)

Děti byly vcelku spokojené, já se cítila trochu ošizená o nějaké větší dobrodrůžou, které jsem si od stezky, zřejmě naivně, slibovala.

Cestou k dočasnému domovu jsme pak zajeli na výstavu lega. Nepustili nás tam. Prý to méně jak dvě hodiny před zavíračkou nejde.

Druhý den jsem pochopila proč.

Muž s dětmi vlezl do budovy ve dvě odpoledne. Já korzovala s Vilíkem, posedávala v restauraci a již tradičně mrzla.

O půl osmé večer se mi potupnými telefonáty podařilo vylákat legomaniaky na denní světlo. Děti byly poněkud zpruzené, že si tam prý za těch pět a půl hodiny nestačily dostatečně pohrát a muž mi ve foťáku nadšeně ukazoval legovou Hlubokou či sv. Víta.

Řekla bych tedy, že legovýlet se soudě dle ohlasů víc než vydařil a já si v rámci deštivých možností užila vzácnou jednomateřskost :-)