Ranní překvápko

Děti jsou dle zkušenosti mé i přesvědčení „odborníků“ nejroztomilejší když spí. 

Mě ale dnes dojaly hned po ránu. 

To si takhle po dlouhé době užíváte noc nerušenou záchvaty kašle, zběsilým hledáním kapesníků či prolíváním dětských hrdélek litry děsně sladkých a lepkavých sirupů na teplotu, když v tom přijde ráno.

Pro mě je to poměrně nepříjemné zjištění, ale co, jednou to přijít musí. Avšak světe div se, Matýsek, který mě svým chrutím probudil, tiše odchází nedožadujíc se mé asistence. Přesvědčena, že zvolání „Maminkóóó´, vstávej!“ přijde záhy, zavírám oči, abych si ukradla ještě pár okamžiků v teplé posteli.

O nějakou dobu, jejíž trvání nejsem schopna posoudit, neb nemáme v ložnici hodiny (při tikání prostě neusnu!) později, se začíná chrout Amálka.

Přesvědčena, že tentokrát se vstávání nevyhnu, připravuji se psychicky na přesun do vertikální polohy, když tu se Amálka zvedá a tiše odchází!

Zavírám oči a čekám, kdy přijde řev, pláč nebo jiné zvuky napovídající, že ranní postelová idylka je v tahu.

Jenže ono pořád nic. Jen mě se chce hrozně čůrat. Když ale vylezu z postele, mám útrum. Pár minut se kroutím a překonávám, ale pak už není zbytí. Jdu tiše do koupelny.

Pak se ještě tišeji plížím do obýváku a žasnu.

Je půl desáté! Děti svorně sedí na gauči, snídají čokoládu, kterou pro ně Matýsek porcuje příborovým nožem a sledují teleshopping, jelikož se jim nepodařilo přepnout televizi na video, kam si daly Krtka a autíčko.

Opomíjím fakt, že čokoláda není nutričně nejhodnotnější snídaní a dojímám se nad tím, jak mám zlaté dětičky. 

Teď už jen zbývá nenápadně svým pokladům navrhnout, že příště by mohly připravit ještě snídani do postele pro maminku a bude to dokonalost sama :-)