Dva světy

Většinu času momentálně trávím ve svém malém, zaběhnutém a místy stereotypním mateřském světě. 

K němu je tu pak ještě svět druhý. Bezdětný, kde se ocitám zřídkakdy, ale o to více si ho vychutnávám. (Abych se pak s radostí a úlevou, že už se nemusím pokoušet lovit partnery a potenciální otce svých budoucích potomků, vracela zpět.)

Nicméně dnešní ráno probíhalo ryze mateřsky.

Jedno dítě mi v záchvatu kašle způsobeného zánětem průdušek pozvracelo při objímání záda. A taky vlasy. Čerstvě umyté. 

To druhé mi leknutím vylilo do klína kakao.

S kruhy pod očima, poblitým i politým pyžamem a vlasy slepenými čímsi nazelenalým, jsem připomínala leccos. Ale mladou atraktivní nebo dokonce žádoucí ženu rozhodně ne.

Následoval tedy likvidační proces, jehož výsledkem byla alespoň imitace výše zmíněného.

Poté hektický přesun ke  strýčkovi, který přislíbil kašlajícího synovce i neteřinku pohlídat, abych si mohla odskočit k doktorce. 

Předáním dětí se ocitám v onom druhém světě. Nemusím nikoho vláčet ze schodů, ani se na chodbě dohadovat o nezbytnosti teplé pokrývky hlavy. Můžu si sama otevřít dveře, aniž bych soudcovala hádku, o to, kdo je teď s otevíráním na řadě a můžu bezstarostně vyrazit ven.

Dokonce tak bezstarostně, že se mi dnes povedlo vrazit do mladého kolemjdoucího muže. 

Společně jsme se tomu zasmáli. Pán mě laškovně nazval krásnou slečnou a pozval na kafe. Já se mile a stydlivě uculila. Řekla, že možná někdy příště a zmizela.

Jako tajemná filmová hrdinka. (Až na to, že hrdinky zpravidla pod kabátem neschovávají mimino a o pár poschodí výš další dva potomky.)

Takový malý výlet do bezdětného světa, navíc okořeněný nečekaným komplimentem a pozváním na rande, je dokonale povznášející. Zvláště pro někoho, kdo si ještě ráno vyčesával z vlasů dětské zvratky.

Na obláčku libých, sebevědomých pocitů jsem se tak vznášela až do chvíle, kdy jsem vstoupila na gynekologii.

 „Zvážit, posadit, změřit tlak. A ještě ranní močku,“ vyzvala mě sestřička. 

Zrudla jsem, neboť její slova slyšela celá čekárna a já jako obvykle svou „ranní močku“ nepřinesla.

Následující diskuze na téma: stav mého děložního hrdla a váha starších potomků při porodu, mě pak definitivně vrátila na zem. 

Zpět do mého malého, milého, mateřského světa.

Ale vzpomínka na to, že i jako matka téměř tří dětí mohu být neznámými muži nazývána krásnou slečnou, mě hřeje ještě teď :-)

Skutečně za svobodna, bezstarostna a bezdětna...ale rok na to, už bylo všechno jinak :-)