středa 5. února 2014

Nejkrásnější období v životě ženy


Tak nějak obecně se předpokládá a tvrdí, že nejkrásnějším ženským životním obdobím je těhotenství. 

Většina žen kolem mě tento názor ovšem nesdílí. Ba právě naopak. Rezolutně toto tvrzení popírají, odmítají a dokonce pranýřují či považují za další z  mužských výmyslů. (Stejně jako označení mateřské dovolené „dovolenou.“)

Argumentace je jasná, logická a v podstatě neprůstřelná.

Pro ilustraci si můžeme uvést generalizující a silně zavádějící příklad. 

Tak tedy. Zhruba první tři měsíce je vám špatně. Začnete tloustnout. Pronásledují vás potíže, které jste dosud přisuzovaly věku stařeckému. Dochází vám energie a taky peníze, jelikož věci pro miminko jsou tak „loztomiloučké“, ale taky drahé. Váš sexuální apetit se pohybuje na bodu mrazu. Obouvání či dokonce lakování nehtů na nohou se náhle stává výzvou téměř neuskutečnitelnou. Milé kopání se brzy mění na bolestivé dloubání do žeber, močového měchýře a dalších měkkých tkání a orgánů, o nichž jste dosud netušili, že je máte. Natékají vám kotníky. Ve tváři jste samý pupínek (prý hlavně tehdy, čekáte-li holku, která vám drze ubírá krásu). Začínáte trpět těhotenskou demencí a rozpláče vás pohled na jakoukoli reklamu, v níž se vyskytují herci ve věku 0-3 roky, případně malá, chlupatá zvířecí mláďátka.

A co víc! Na konci vás čeká porod! Bolestivý krvavý akt se spoustou křiku, potu a dalších tělních tekutin.
Jestli tohle zní jako popis nejkrásnějšího období v životě ženy, musíme být vážně blázni!

Po včerejším článku by se mohlo zdát, že se na těhotenství dívám okem deprivované trpitelky, která se řadí k zástupům, považujícím výše zmíněné tvrzení za masochistický blábol.

Opak je pravdou.

Dle mého skromného a ryze subjektivního názoru totiž těhotenství skutečně je tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy. 

Je to čas zázraků a pocitů posvátnosti a úcty k novému životu. A já jsem vděčná za to, že ho můžu prožívat i potřetí.

Nyní mě však omluvte, jdu si dát lžičku jedlé sody proti pálení žáhy :-) 

Nejkrásnější období a v břiše naše Ami :-)

19 komentářů:

  1. hmm, já nevím...pamatuji se, jak mě hrozně deprimovalo, když jsem všude kolem sebe slyšela, jak je těhotenství tím nejkrásnějším, co může ženu potakt, jak si to mám užívat a jak to nádherné a děti jsou radost.
    Mně bylo zle, od pátého měsíce se mi blokovala žebra a zhruba každý druhý den jsem mlátila hlavou do zdi, jak strašně to bolelo a nemohla jsem s tím nic dělat....když mě takhle plačící v koupelně našel muž, dost se vyděsil. Ve třetím trimestru se kromě blokád žeber přidalo ještě zadržování vody a opuchla jsem do velikosti vorvaně...no, hrůza. Po porodu nastoupila poporodní deprese....A mně opravdu trvalo dlouho než jsem si to zpracovala, osobně bych byla bývala vděčná, kdyby se kolem mě tolik nemluvilo o tom, jak je to těhoteství úžasné a jak si to mám užít. Já měla celou tu dobu pocity viny.
    Teď po třech letech jsem schopná říct, že je na těhotenství něco posvátného a že je úžasné to zažít, ale že je naprosto v pořádku cítit se pod psa a neužívat si každý okamžik.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uršulko, je fakt, že nechat se v tomhle i jakémkoli jiném směru převálcovat očekáváním společnosti, je cesta do pekel a k vlastním výčitkám :-( Jenže to k tomu hrozně svádí a člověk se pak cítí špatně jednak proto, že mu je zle a jednak proto, že všichni okolo očekávají, že bude zářit štěstím...
      Ale na smutek a veškeré negativní emoce má nárok každý z nás...i v těhotenství, i v době mateřství...kdykoli :-)

      Vymazat
  2. Taky už se těším. Moc krásná fotečka!

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den, teprve dnes jsme náhodně objevila Váš blog! Přečetla jsem si zatím jen pár posledních příspěvků a musím říct, že píšete moc hezky a mluvíte (píšete) mi z duše. Když jsem byla těhotná prožívala jsem přesně stejné pocity. Samozřejmě jsem cítila těhotenství jako velký zázrak a na miminko se strašně moc těšila, ale bohužel jsem chodila celé těhotenství do práce (tudíž na nějaké užívání si nebylo moc času, navíc ta strašná únava) a prvním dnem povinného volna před porodem jsem musela nastoupit do nemocnice, protože mi hodně tvrdlo břicho a přidaly se ještě nějaké problémy. Celých 18 dní jsem tam jenom brečela a bála se co bude dál. Věřím tomu, že se toto mé rozpoložení promítlo i do našeho miminka, protože bylo několik měsíců po porodu velmi plačtivé. Stále jsem kolem slyšela, jak musím být šťastná a i když jsem vlastně byla, tak nějak jsem měla pocit, že asi nejsem dost?! Po porodu nastalo období ještě náročnější a provázené velkou vyčerpaností, naštěstí mám skvělou rodinu, které vděčím za pomoc. No a jak píšete ve starším článku o školce, tak toto jsme přesně prožívali od září, kdy jsem musela nastoupit do zaměstnání a malý musel do školky. V našem případě prostě nebylo jiné řešení, protože jsem prostě doma zůstat nemohla, takže opravdu do školky MUSEL! Každé ráno od probuzení stále pobrekávál a přemlouval. Stejně jako Vy nejsem vnitřně zcela přesvědčena o prospěšnosti školky a nejspíš to ze mne cítí i náš malý. Snažila jsem se pořád a pořád vysvětlovat a motivovat ho něčím na co se může po "o" těšit. Ale bylo to opravdu těžké a já odcházela v slzách a celé dopoledne jen myslela na něj, jak to tam zvládá. U nás nebyla ani pravda to, že když se zavřou dveře, tak dítě přestane brečet. Náš drobek brečel pořád s drobnými přestávkami. Ale s postupem času bylo vidět, jak moc se snaží i on na sobě pracovat. Říkal, že dneska brečet nebude a opravdu se moc snažil, ale né vždy to vyšlo. Protože je dost introvert, tak to má ve školce těžké, lehce ho převálcují dravější děti. Protože jich je ve třídě docela dost, paní učitelka krotí ty dravé a na ty naše "záprtky" nemají až tolik času, kolik bych si představovala. Pobrekávání trvalo až do začátku ledna, dnes už sice nebrečíme, ale stále opakuje, že do školky se mu nechce! Naštěstí mám maminku, která je ochotna malého vyzvedávat každý den po o a hlídat ho do doby než já nebo manžel přijdeme z práce. Spaní ve školce je zatím neřešitelný problém, který nevím, jestli vůbec někdy překonáme. Bohužel nejsem v situaci, kdy bych si mohla dovolit zůstat jen tak doma a věnovat se malému, i když bych si to moc přála! Stále i po půl roce chození do práce a jakž takž zaběhnutí nějakého stereotypu mám pocit, že se mu věnuji málo, málo rozvíjím atd. Zároveň mě všichni ujišťují, že jsou to normální pocity a já se musím od takových myšlenek odpoutat, ale nějak mi to nejde. Prostě potřebuji být víc se svým synem, ale zároveň musím chodit do práce. Co s tím? Třeba by vědět Shakespeare?:) Až bude více času dočtu Váš blog až dokonce a už se moc těším! Přeji Vám i celé rodině hlavně zdraví a zdárné překonání všech nástrah mateřství potažmo rodičovství! Mějte se moc krásně! Věra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za důvěru s níž jste se podělila o vlastní příběh a pocity!
      Taky mám za to, že rozpoložení maminky má na miminka velký vliv, ale je zbytečný si něco zpětně vyčítat. Asi se tím zkrátka máme něco naučit :-)

      A školka...no, to je kapitola sama pro sebe. Matýsek z ní teď "vyklouzl" díky zánětu průdušek... Já mám štěstí v tom, že ho můžu do školky dávat jen na ty tři dopoledne a to ještě do školky, kde jsou na introverty, jako je náš Mates a zřejmě i váš chlapeček, "zařízení" a opravdu se jim tam můžou věnovat. Ale o to víc chápu vaše pochybnosti a nepříjemné pocity...
      Ale rodina má asi pravdu, pokud do práce musíte, je škoda se tím užírat a trápit. Jste určitě přesně ta pravá maminka, kterou váš syn potřebuje :-)

      Hodně zdraví a krásné dny i vám! A hlavně bez výčitek :-)

      Vymazat
  4. Mě se teda těhotenství taky líbí. Je to samozřejmě tím, že poprvé mi bylo v podstatě celou dobu dobře a tentokrát to taky vypadá nadějně :) Když člověka netrápí nic vážného, tak je super si užívat ten pocit a nějaké drobnosti se dají překousnout.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To určitě, ale zázrak je to i v případě, že člověku nejlíp není :-)

      Vymazat
  5. Články o těhotenství mám obzvláště ráda... stejně jako ty o dětech, o tobě... no ehm, vlastně stejně jako všechny.:D
    Ale k tématu: já osobně se moc těším na to, až budu mít děti a i když si nejspíš ještě pár let počkám, doufám, že mi to nadšení zůstane. Samozřejmě, že jak těhotenství, tak život obecně není jen o příjemných pocitech, ale důležitý je pro mne ten celkový dojem. Tak třeba zkouškové: zatímco někteří už mají prázdniny, já jsem teprve v polovině a ačkoliv jsou některé dny fakt hektické, (viz dnešních dvanáct hod. prosezených nad seminárkou), nemohu říct, že by mi to vadilo. Prostě si postupně v pomyslném seznamu odškrtávám splněné úkoly, řídím se heslem: co se vleče, neuteče a je mi fajn.:-D
    Mějte se krásně.

    Verča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verčo, díky :-)
      Jsi ideální představitel šťastného člověka :-) Tedy někoho, kdo si i na zdánlivě hrozných věcech, najde to lepší :-) A i když to nejde vždycky a někdy je to obzvláště nesnadný, vždycky stojí za to, alespoň to zkusit :-)

      Vymazat
  6. Baru moc hezký příspěvek:-) Kràsný večer,pa Věra

    OdpovědětVymazat
  7. Opět moc hezky napsáno! A koukám, že jsem svůj komentář klidně mohla místo ke včerejšímu článku připojit sem :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Andreo, díky. A tvůj komentář se neztratí nikde :-) Děkuju za každé milé slovo :-)

      Vymazat
  8. Pamatuju si na ... byly to tuším Džátaky?, příběhy o min. Buddhových životech?... no, prostě příběhy indických žen... když byly těhotné, muselo se jim splnit JAKÉKOLIV přání. Prostě muselo, protože musely být šťastné a spokojené. Možná se tenkrát báli našich těhotenských nálad a případného prokletí? :-)
    Velmi by se mi zamlouvalo, kdyby se i v naší společnosti tak dbalo na co největší spokojenost těhotných žen... bez stresů... ono to totiž ani miminku dvakrát neprospívá :-)
    Co se mě týká, já jsem naštěstí měla těhotenství celé pohodové... bříško malé, ani jsem moc nepřibrala (u nového gynekologa 4 týdny před porodem se na mě sestřička dívala jako na zjevení, když jsem jí říkala, že jsem před porodem) a vzpomínám, že jsem i všechny pracovní povinnosti zvládala v pohodě. Ještě jsem přes týden přenášela... a klidně bych přenášela i dál... ale malá už se drala ven. Přesně včas, protože v porodnici se už na ni (a na mě) chystali...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Geniální myšlenka! :-) Naší kultuře a nenarozeným dětem by takové ohledy určitě jedině prospěly :-) Miminka nepoznamenaná stresem...krása :-)

      Já si ve výsledku taky nemám celkem nač stěžovat...jen teď potřetí je to zkrátka mazec neb mě zmáhá únava a potřeby těch starších :-) Ale jinak idyla :-)

      Vymazat
  9. Ono je to, jako se vším, záleží zrovna, jaký je den a okolní klima:-) Nejen moje porody, ale i těch druhých u kterých jsem asistovala, mě vždy doháněly k slzám štěstí! Je jasné, že je to jinak s prvním těhotenstvím a pak těmi co následují:-) Přeji "Hepy days"!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)