středa 1. května 2013

Pod rozkvetlou třešní

Máj lásky čas...

Inspirována včerejší svatbou mé milé sestřenky, jsem dnes napsala jednu mírně kýčovitou a ryze Májovou povídku. Zato jsem si nestihla ani vytisknout otázky ke státnicím, jak bylo původně v plánu.

Ale co, někdy se člověk trochu rozněžnit musí a učení holt ještě chvilku počká...





...

Pod rozkvetlou třešní

Stála jsem před improvizovaným oltářem pod rozkvetlou třešní a předstírala, že se zaujetím poslouchám farářova slova o lásce a věrnosti. Ve skutečnosti mi hlavou běžela jediná myšlenka: Ať už to proboha skončí!

Začal se zvedat vítr a pracně vyhlížející účesy přítomných dam si procházely zatěžkávací zkouškou. Na tvář mi spadla první kapka deště. Tak já se tu snažím nebulet trapně jak želva, abych si nerozmazala řasenku, a teď přijde slejvák!?

Když muž, do něhož jsem byla blázen, odříkával svůj svatební slib, rozpršelo se naplno. Teď byla na řadě nevěsta. Nejraději bych se otočila a prchla. Místo toho mi někdo do ruky vrazil deštník, abych ho přidržela nad závojem ozdobenou hlavou své nejlepší kamarádky. 

„Já, Renata, odevzdávám se tobě, Martine, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost...“

Přestala jsem poslouchat a povolila stavidla slzným kanálkům. Déšť nebo slzy, stejně budu za chvíli vypadat jak maškara. Každopádně příště už takovou kravinu neudělám. Až se zase do někoho zamiluju, rozhodně mu nepůjdu na svatbu. Notabene za svědkyni jeho nastávající.

Ruka s deštníkem napřaženým nad Renatou mi pomalu odumírala. Farář, jemuž nikdo deštník nedržel, vypadal, že se za chvíli rozpustí a svatebčané netrpělivě poposedávali v loužích, které se jim udělaly pod zadkem.

Konečně přišlo finále. Výměna prstýnků. Polibek, který jsem s masochistickým zadostiučiněním sledovala z té nejmenší možné vzdálenosti. Nezbytné podpisy. A závěrečná modlitba, jíž už nevěnovala pozornost ani pobožná prababička Miluška.

Jen Renata s Martinem se usmívali.

Taky bych se smála, mít ho za muže. Ale nemám.

Za týden mi bude třicet jedna. Biologické hodiny mi burácejí jak BigBen. A chlap, kvůli němuž jsem marným doufáním ztratila poslední dva roky života, se právě oženil. To je dost ubohá bilance.

Gratulování nevěstě a ženichovi se přesunulo pod připravené párty stany. Postavila jsem se na konec fronty a zkoušela různé varianty blahopřání. Hlavně decentně. Žádné velké objímání a zachovat odstup.

Bubnování deště pomalu sláblo a přede mnou stál už jen Renatin bodrý strýček z Moravy s manželkou. Nepřekvapilo mě, že si nenechal ujít příležitost, aby Renatu kromě obětí pěkně poplácal po zadku. Jako obvykle.

Tak, a teď já.

„Reny, hodně štěstí!“ vypadlo ze mě naprosto neoriginálně. Renata mě objala a začala mi děkovat, za pomoc se svatbou a kdo ví za co ještě. Moc jsem ji neposlouchala. Martin stál vedle nás a mě naskakovala husí kůže při představě, že se budu objímat i s ním.

„Hodně štěstí,“ zopakovala jsem směrem k Martinovi, když mě Renata konečně pustila. 

Moje snaha o zachování odstupu byla naprosto k ničemu. Martin mi vlepil pusu a přitáhl si mě do náruče. Ach. Mohla bych takhle zůstat věčně. Jenže Martin je ženatý, jeho novomanželka je moje kamarádka a já se musím vzpamatovat.

S přiblblým úsměvem jsem opustila manželský pár a zamířila do domu hledat klidné místo, kde bych mohla začít s radikálním procesem odmilovávání. Taková flaška čisté vodky by k tomu byla ideálním společníkem.

Vodka nebyla. V kuchyni jsem našla jen několik lahví domácí slivovice od strýčka z Moravy. Jednu jsem ukořistila a vylezla si na půdu. Jako děti jsme se tu s Renatou schovávaly s panenkami. Jako puberťačky s klukama od sousedů. Jó, to bylo vzrůšo. Všichni jsme tenkrát v těch kartách prohrávali schválně a pak se naoko vztekali, že si žádné pusy jako fanty dávat nebudeme.

Než se ke mně doneslo volání, že přestalo pršet a jde se fotit, začala působit strýčkova kouzelná slivovice. Teď už se mi nechtělo brečet. Jen čůrat.

S nepatrnými problémy s rovnováhou a koordinací pohybů jsem slezla příkré schody a vmísila se mezi svatebčany.

Po těle se mi rozlévalo teplo a svět se příjemně pohupoval. Celá ta svatba najednou vypadala mnohem líp. Vždyť já jim to přeju! Moc jim to spolu sluší. A když zůstanu na ocet, budu aspoň hlídat jejich děti. Bude ze mě oblíbená teta Monika a budu je rozmazlovat víc, než všechny jejich babičky dohromady.

Fotograf nás jak stádečko ovcí vodil rozkvetlým třešňovým sadem, kvůli kterému se Renata chtěla vdávat právě tady. 

Nevěsta s rodiči. Nevěsta a ženich se svědky. Nevěsta s kamarádkami.  Nevěsta s bratrem. Novomanželé s rodinami...

Sedla jsem si pod strom a pozorovala hemžení. Příliš pozdě mi došlo, že je po dešti. To asi ta slivovice.
„Můžu?“ ozvalo se mi nad hlavou. Ten hlas... Zase mi naskočila husí kůže. A nebylo to tím, že mi odspodu začínalo být chladno.

„Vypadáte nějak smutně,“ pokračoval chlápek. A protože byl prozíravější než já, zůstal stát nade mnou, opřený o strom.

„To se mnou dělaj všechny svatby. To víte, romantická duše,“ odpověděla jsem s lehkostí, za kterou jsem opět v duchu poděkovala strýčkovu „elixíru“. Sakra, odkud já toho chlápka znám?

„Moje třetí žena byla taky takovej romantik. Ale mám dojem, že náš rozvod ji vyléčil.“

„A co ta čtvrtá?“ zeptala jsem se pobaveně a marně se snažila přiřadit k němu nějakou známou identitu.
„Na tu teprve čekám. Měla byste zájem?“ 

Líbil se mi.

Po třech panácích, jak jinak než strýčkovy slivovice, jsme si už tykali.

Odpoledne se pomalu přehouplo v teplý jarní večer, vůně z grilu přilákala všechny ke stolům a já se po dlouhé době cítila docela dobře. Dokonce mě nerozhodil ani pohled na cukrující novomanžele. Pavel, jak se můj společník představil, se zdál být celkem účinným protilékem na zlomené srdce.

Alespoň dokud k nám nepřistoupil Martin.

„Bavíte se dobře? Moni, snad tě tu táta moc neoblbuje,“ otázal se s tím okouzlujícím křivým úsměvem.

Táta? Táta! Dělají si ze mě srandu? To je nějaký moje prokletí, tahle rodina? Nejdřív syn a teď tu flirtuju s otcem! Co to se mnou je, sakra? Doufám, že tu nemají ještě bráchu, bratránka, nebo třeba dědu!

Martin si změny mého výrazu nevšiml a obrátil se k dalším hostům. Pavlovi to ale neušlo.

„Ale ne, snad taky nejsi jedna z těch sestřiček, který můj kluk zlomil srdce?“ otázal se účastně. Kdyby jen věděl, jak blízko je pravdě.

„Ne, jen si myslím, že bysme...“

„Nebo se ti zdám moc starej? Ještě před chvíli jsi tvrdila, že jsem na svůj věk sexy,“ nenechal se odbýt Pavel a postavil přede mě další skleničku.

Věděla jsem, že už bych neměla. Ale do háje s tím!
...
Dle očekávání jsem se probudila s odpornou kocovinou. A k tomu mě svědilo celé tělo. Aby ne, když jsem noc evidentně strávila na půdě. V seně. A nahá!

Bože můj, co jsem to prováděla?

Hromada sena se zavrtěla a já začala ječet. Sakra, spala jsem nahá v seně a společnost mi určitě dělaly myši! Musí jich tu být desítky. Fuj!

„Dobré ráno,“ ozval se z hromady Pavel.

Tak nevím, ty myši by možná byly lepší. Na druhou stranu, kdybych měla s Pavlem děti, měly by Martinovy oči, pomyslela jsem si ironicky.

Nakonec jsem hodila všechno za hlavu a nechala se stáhnout zpátky do sena. Třeba ten letošní první Máj nebude nakonec takový propadák...


16 komentářů:

  1. Perfektní povídka. Moc ráda tě čtu.

    OdpovědětSmazat
  2. Odpovědi
    1. Baruš, doufám, že to přijmeš jako lichotku, ale když jsem to četla (a vychutnávala), hned mě napadlo:"Hele, nová Alice Nellis!"
      Mája

      Smazat
    2. Májo, má milá přítelkyně. Tvé lichotky opět nezklamaly :-) Opět se červenám a připadám si naprosto dokonalá ;-)
      Díky

      Smazat
    3. Tak teď jsem nesmírně polichocená já. To slovo "opět" má obrovskou váhu, o první větě nemluvě!!!
      A malý princ a malá princezna jsou prostě OKOUZLUJÍCÍ!
      Mája

      Smazat
  3. Já se tady hihn´ám,píšeš moc hezky,má to vtip a spád.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Helenko, moc děkuju :-)
      Hihňání je pro mě ta nejlepší zpětná vazba :-)

      Smazat
  4. Doháním, co jsem zameškala :-) a na povídku se těším ke kafíčku... Dodatečně gratuluju k blogovým narozeninám a přeju hodně dalšího optimistična, jakožto i obrovská gratulace k bakalářce! A poklona k tomu, jak se dají zvládnout děti, škola...atd. Fakt smekám.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, za všechny ty pochvaly a gratulace :-)
      Doufám, že si povídkou kafíčko nezkazíš, ale naopak, si ho užiješ ;-)

      Smazat
  5. Barunko, Ty že máš ráda romantiku a dobré konce?
    Tak mojí hrdince bys to vše přála, ale té své jsi dopřála skvělou ironii a zajímavé probuzení :-D
    Moc hezky napsané :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Radu, díky :-)
      Ale to je přeci romantika budoucí...nevíš totiž., že Radka se stane Pavlovou čtvrtou ženou a Martinovou macechou. A dokonce si s Pavlem pořídí syna. Ale ten bude mít oči po ní ;-)
      No a za nějakých třicet let se stane bohatou vdovou a vlivnou mecenáškou umění, která jednoho dne skoná se sklenkou šampaňského v ruce a právě získaným Renoirovým obrazem nad svým sofa :-)

      Smazat
    2. Tak to pak jo, to se Ti povedlo :-)))
      Jsi prostě neskutečný talent ;-)

      Smazat
  6. Baru, pěknáááááá ... jako vždycky ;). Moc příjemné čtení takhle po ránu ....

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ali, děkuju!
      Těší mě, že se mi povedlo zpříjemnit ti ráno :-)

      Smazat
  7. Baru, libila se mi povidka a moc. takove ja mam rada.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)