Po dešti

Období pobakalářkového klidu zvolna přešlo v předstátnicový šrumec.

Večery proto opět trávím poněkud nespolečensky s nosem zabořeným v papírech, knížkách a učebnicích. Stejně tak každou chvíli, kdy muž dorazí z práce dříve než po Večereníčku a ujme se dohledu nad našimi ratolestmi.

Čas, kdy jsme s dětmi sami doma, je ale jen náš. A ten, který můžeme společně trávit venku, ten je prostě nejbáječnější. Na člověka neútočí neutřený prach, špinavé umyvadlo ani neuklizené prádlo. A výmluvy na nedostatek času na hraní pozbývají smysl.

Vypínám mozek a zapínám svou infantilní přirozenost, která mi dovoluje nadšeně se plazit po pískovišti a budovat mosty, hradby a silniční infrastruktury plné kruhových objezdů. Které jsou do několika málo sekund demolované četou malých bagristů.

Hrát si na honěnou v přerostlé trávě. Pozorovat mravence a po dešti vylézající žížaly. Houpat se na pozvolna odkvétající třešni. Vyrážet na průzkumné výpravy za branku do luk a polí. A vůbec, jen tak si užívat, že je po dešti a u plotu kvete jasmín.

A to, že pak člověk vysype půl kila písku z bot, kapes, Amálčiny plenky a nakonec i z vlastní podprsenky, k tomu už nějak patří.

Víc takových pohodových dní. A méně stresu.

Vám všem!