Autovači

Čeština je krásný jazyk. A zdá se, že nejlépe ji dokážou využívat děti. Tedy náš Matýsek určitě. Jeho pokusy o správné interpretování známých slov, tak často končí kouzelnými patvary, které vystihují původ řečeného daleko lépe než originální znění. (Tedy alespoň uším pyšné matky to zní rozhodně libozvučněji.)

Doma se tak již vcelku vžilo označení pro naušnice „ušinky“, kečupu se neřekne jinak než „čupík“ a věci jako sluníčko či, velice oblíbená, míchačka, byly překřtěny na „slunínko“ a „míchanku“. Pojem otevřeno získal nový rozměr ve slově „otemento“ a když je něco dobrý, tak je to jasně „dlobý“. A dobrý jsou třeba uvařený brambůrky zašifrovaný pod přezdívkou "blanďánky".

Hitem se ovšem stal pojem „autovači“. Toto označení Matýsek stvořil pro osobu hrající si s dětskými autíčky. Nejčastěji jsou tak zváni právě Matýsek s Amálkou, která v této činnosti bratrovi nadšeně sekunduje, a to včetně doprovodného zvuku napodobujícího předení motoru, v ktérémžto umění mě mimochodem obě děti již dávno předčily.



Autovači na našem skvoterském dvorku

 

Velký brácha starající se o ségřin pitný režim



Na druhou stranu, taková krásná dovednost, pro někoho přízemnějšího možná spíše neschopnost, komolit slova, může leckdy přivést dospělého i do úzkých. Tak například má sestřenka, zhruba ve věku kolem dvou let, měla malý problém s vyslovováním některých písmen. Kupříkladu zcela nevinného „cé“. Babička, která, neočekávajíc nic zlého, vyrazila s vnučkou na nákup, byla ovšem konfrontována s tímto logopedickým problémkem vcelku kuriózně, když se vnučka začala hlasitě vyptávat: „Babi, kde je piča?“

Mám dojem, že pizzu, které se má milá sestřenka tehdy dožadovala asi nekoupily, protože zostuzená babička pod palbou zvídavých, pohoršených i veselých pohledů opustila prodejnu raketovou rychlostí. Historka se však zachovala a stala se milým rodinným folklórem.

Čeština je přímo stvořená k hrátkám, tak nebuďme zkostnatělí a buďme raději jako děti. (I když, tu piču bychom si mohli odpustit.)