neděle 19. srpna 2012

O vaření s dětmi

Řekla bych, že vlastní děti ovlivňují v podstatě každou část mateřského života. Zasahují do osobního prostoru, trávení volného času (tedy já už si vlastně moc nepamatuju, co to vlastně volný čas je), do spánku i stravování. A tak není žádným překvapením, že ovlivňují i proces vaření. A to nejen v ohledu výběru toho, co bude podáváno, ale též v samotné přípravě zvolených pokrmů.
Já mám to štěstí, že mě vaření alespoň baví, většinou (zatím). Narozdíl od mé maminky, která je sice velice dobrou kuchařkou a též mou zasvětitelkou do základů vaření, leč sama tuto činnost z duše nesnáší.
Její filozofii celkem chápu. Koneckonců, když připravujete jídlo, a je jedno zda tomu věnujete půl hodiny či půl dne, které je během několika málo minut doslova sežráno a vám zbude jen špinavé nádobí, je to vlastně vcelku frustrující.
Obzvláště tehdy, živíte-li hokejistu ve vývinu, který nikdy nemá dost, jeho první otázkou po příchodu domů bývá „Mami, co bude dnes k večeři?“, a jehož běžné porce by vystačily pro tři průměrné strávníky na týden.
To u nás doma naštěstí Otesánka neživíme. On by se taky leckdy načekal a zřejmě by i umřel hlady, než bych mu za dětské asistence něco k snědku přichystala.
S mými „všehosechcizůčastnit“ dětmi je totiž vaření i pečení velice zábavné a též velice zdlouhavé. (Raději se snažím zapomenout na loňské Vánoce, kdy jsem jeden plech perníčků s Matýskem na pozici vykrajovače připravovala dvě hodiny. A následně, poté co usnul, pokoutně zbytek dopékala do jedné ráno, abych se zbaběle vyhnula jeho perníkářskému nadšení.)
Nedávno jsem si to zkoušela stopnout. Zatímco v době, kdy děti spaly, mi příprava banánových muffinů zabrala zhruba deset minut. S oběma dětmi v zádech se celý proces, od vytažení formiček ze skříně po jejich zastrčení do trouby, protáhl na třičtvrtě hodiny. Ale není to tím, že by děti úmyslně zdržovaly. Ne, ony by rády pomáhaly.


Matýsek tedy sype mouku. Chvíli do k tomu určené mísy, chvíli na kuchyňskou linku a chvíli mladší sestře na hlavu. Míchá mléko s vehemencí centrifugy. V době, kdy zbavuji Amálku nánosů mouky ve vlasech, přimíchává do těsta neznáme množství cukru a soli. A v domění, že to jsem opomněla, přidává do mísy také vaječné skořápky. Mizení nakrájené čokolády a banánů je jen poslední kapkou, která mě již nemůže rozházet.
I přes všechny nástrahy z naší kuchyně zpravidla vycházejí pokrmy, které nejen, že se dají jíst, ale občas bývají označovány dokonce za chutné, velmi dobré a někdy dokonce za vynikající.
Považuji tedy své děti za kuchařské maskoty a střídavě si přeji, aby je jejich nadšení pro pomoc v kuchyni opustilo a nebo jim vydrželo co nejdéle. (Má přání se pak mění dle stupně jejich kreativity v rámci způsobování kuchyňských katastrof.)

4 komentáře:

  1. Báro, podívej se prosím na můj blog, čeká Tě tam překvápko. :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kivi, tak to je opravdu velký překvápko. A taky krásný. Děkuju!

      Smazat
  2. Zdravím, jojo vaření s dětičkama...já mám pomocníka jednoho a když si představím, že bych takové měla dva tak by jsme se asi večeří nedočkali :-))). No jo taky bych ráda aby synkovi to nadšení alespoň vydrželo ! Krásné dny!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Lucie, díky :-)
      Věřím, že to těm našim kuchtíkům ještě nějaký čas vydrží :-)

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)