neděle 17. června 2012

Tátové Bio a Nebio

Víte, že dnes je Den otců? Já to nevěděla a tak pro své otce nemám dárek. Proto jim věnuji alespoň tento post :-)


Ilustrační foto :-)


Můj biologický otec, je zvláštní otec. Svou otcovskou roli naplňuje dle hesla „Kde nejsem, nic nezkazím“. Nejraději by byl, kdybychom s bráchou oslovení tati vypustili ze slovníku a říkali mu jménem. A od doby co se stal dědečkem má strach, aby nebyl při takovém oslovení přistižen. Zejména nějakou krasavicí, sotva opustivší školní lavice, na níž by rád udělal dojem.
Žije trochu jako bohém a trochu jako skvoter. Hodně pije a kouří, což nikdy nepřizná. Je to inženýr, který chová ovce a slepice. A protože má v plánu odstěhovat se do Kanady, nechce si pořizovat psa, jelikož by ho při opouštění rodné hroudy nemohl jednoduše sníst. Tak si na hlídání pořídil pštrosa. A pojmenoval ho Karl.
Karl rád utíká, načež budí v poklidném městečku rozruch, když je po něm vyhlašováno pátrání místním rozhlasem, zatímco se vesele pase mezi bytovkami. A náš praktický otec doufá, že se z Karla vyklube samice, neboť, jak jsem byla poučena, ze pštrosího vejce se nají i dvanáct lidí!
Jsou dny, kdy si denně voláme a jindy o sobě rok nevíme. Dokážeme se pořádně pohádat, ale taky si navzájem poradit. Jsme každý jiný a přece toho máme tolik společného.
Ale ať už je jaký je. A ať už za sebou máme minulost jakoukoliv, a že nebyla vždycky růžová víme všichni, že tati? Jednou je to můj táta a já ho mám ráda.
Můj nebio otec je taky zvláštní. Když napíšu, že je to umělec, jistě to mluví za vše. Tomu naopak jménem říkáme, i když jsou chvíle, kdy bychom ho klidně oslovili tati. Ale neděláme to. Jako otce ho zpravidla označujeme jen před pošťačkou, když mu přebíráme dopis.
A přesto je mým tátou v pravém slova smyslu v mnoha směrech. Když jsme byli s bráchou mladší, vyprávěl nám ty nejnapínavější a nejstrašidelnější pohádky. Přežil mou pubertu a většinou dokázal odhadnout, kdy má jít mému hormonálně rozkolísanému já raději z cesty. Ptával se mě, jak bylo ve škole a zajímalo ho, co odpovídám. Spolu s mamkou se o mě bál, když jsem byla v nemocnici. A byl a stále je ochotný naslouchat.
Jeho fórky mě dokážou rozesmát a jeho neschopnost stíhat moje myšlenkové pochody mě dokáže naštvat. Ráda s ním diskutuju a přetahuju se o nejpádnější argument.  A oceňuju jeho snahu tříbit mé estetické cítění.
Když má před výstavou nebo se nachází v závěrečné fázi svého tvůrčího projektu, je s ním upřímně řečeno chvílemi k nevydržení. Je perfekcionistou každým coulem a své okolí tak dokáže přivádět k šílenství. Mohla by to potvrdit i paní, která mi pekla svatební dort, a která na přesné instrukce, včetně sklonu hran a rozmístění čokoládových puntíků, asi jen tak nezapomene.
Jsem ráda, že náš nebio otec vytrval a překonal naše počáteční odmítání, hlídání a bránění blízkému kontaktu s naší maminkou. Protože lepšího náhradního tatínka bychom si nemohli přát. A i když se občas dohadujeme a ne vždy spolu souhlasíme, mám ho moc ráda.
Přeji vám tedy všechno nejlepší k vašemu otcovskému svátku, mí drazí otcové, a děkuju, že vás mám!

7 komentářů:

  1. uááá! to je moc fajn to takhle číst! Mé sebevědomí poskočilo asi o pět pater nahoru, díkY dceruško a jestli bio či nebio, to je úplně jedno, že! Moc hezky jsi to napísala, je vidět, že double otcovská výchova přináší ovoce! :-)

    OdpovědětSmazat
  2. jo a ta fotka, je taky parádní :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Díky, Ádo :-) Těší mě, že jsi potěšen. Však si chválu zasloužíš! :-)

    OdpovědětSmazat
  4. Můj táta je 14 let mrtvý, tak....
    Hezky napsané.

    OdpovědětSmazat
  5. Amelie, to je mi líto... Tak alespoň hezky zavzpomínat...

    OdpovědětSmazat
  6. Tenhle článek jsem si přečetla až teď, i když už je pár dnů po dni otců. Hned mě zamrzelo, že jsem svému tatínkovi nepopřála.
    Zároveň jsem ti začala trochu závidět. Já mám sice nejlepšího taťku na světě (o tom nemůže být sporu), ale ty máš hned dva a navíc takový "originály"...:)

    Pěkné počtení, díky.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)