středa 13. června 2012

Odcházíme

Povídka Odcházíme je mírně depresivní a smutná. Přesto ve své podstatě optimistická...
Vzhledem k obavám a starostem milých čtenářů přidávám upozornění, že se nejdná o autobiografii. Pouze o prózu mými zkušenostmi do jisté míry inspirovanou. 

Odcházíme 
Zatímco Klárka s mámou potichu brečely, se mnou cloumal vztek. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem jeho hlas, ten posměšný tón, kterým mluvil vždycky, když jednu z nás ponižoval. Ten úsměšek, který bych mu nejraději setřela pořádnou fackou, kdybych se nebála, že mi ji vrátí a já už nevstanu. Ten pohled, kterým nám dával najevo, že pro něj máme menší cenu než hadr, co po mámě před chvílí hodil.
A nenáviděla jsem mámu, za to, že od něj nedokázala odejít. A taky sebe, protože jsem stejně zbabělá jako ona.
Kdysi jsem si představovala, že nás zachrání odvážný princ. Stejný, jako ten z máminých pohádek, co nám četla před spaním. Princ, který vysvobozoval ze zakletých věží a dračích slují krásné a nešťastné princezny. Ale asi jsme byly málo nešťastné a nebo jen příliš ošklivé, protože nikdy žádný princ nedorazil.
A tak jsem na pohádky věřit přestala.
Máma sebrala hadr a klekla si na podlahu. Ruce se jí třásly, ale mlčela. Nic mu neřekla a poslušně se pustila do čištění koberce. Tiše a podřízeně. Jen ty třesoucí se ruce ji prozrazovaly. A táta tam stál, svrchu na ni koukal a posmíval se jejím neumytým vlasům a rozmazané řasence.
Tak ráda bych na ni zakřičela: Proč? Proč, si to sakra necháš líbit? Proč se tak ponižuješ? Ale neudělám to. Máma není ten, na koho bych měla křičet.
Znovu jsem se s odporem podívala na toho téměř cizího chlapa v obleku, s povolenou kravatou a rukama založenýma na hrudníku, kterému táhl z pusy chlast. Máma vždycky tvrdila, že dřív takový nebýval, že byl milý a pozorný. Že nás měl rád...
Nevěřila jsem jí to. Nepamatovala jsem si nic jiného než lhostejnost a chlad v lepším případě a ponižování nebo facky v tom horším. A horší to bylo vždycky když se napil.
Otočila jsem se k jejich zarámované svatební fotografii vystavené v knihovně. Máma na ní měla elegantní bílý kostýmek a s křečovitým úsměvem svírala tátovu ruku. Jako by se bála, že z těch schodů, na nichž je fotili, táta brzy spadne, protože si před obřadem dal pár panáků na posilněnou. Ne, určitě byl stejný už tenkrát, jen máma to nechtěla vidět.
V tu chvíli mi zazvonil mobil.
Máma s Klárkou se na mě vyděšeně podívaly a mě se udělalo špatně. Vždycky si zvuk vypínám. Vždycky dávám pozor abych nedělala nic, co by ho mohlo rozčílit a vyprovokovat. Děláme to tak všechny. Ale dneska jsem zapomněla.
Mobil vesele vyhrával titulní písničku ze seriálu Přátelé a táta natáhl ruku.
„Dej to sem!“
„Ne,“ odpověděla jsem a schoulila se na gauči ještě víc. Máma se na mě otočila s prosebným výrazem. Stále klečela na zemi a z hadru v jejích rukou pomalu odkapávala voda. Vypadala tak uboze. Vůbec to nebyla ta samá žena, která ještě před půl hodinou seděla společně s námi na gauči a sledovala romantický film. Která se s námi smála a hodnotila vzhled hlavního hrdiny. Ta žena zmizela ve chvíli, kdy se ozvaly klíče v zámku a do chodby trochu nejistě vkráčel její manžel.
Její pohled jasně říkal: Neprovokuj ho! Dej mu ten telefon a nedělej nic, co by ho mohlo ještě víc rozčílit.
Táta se přiblížil ke gauči.
„Cos to řekla?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem. Klárka vzlykla.
Mobil pořád vyhrával a vibroval mi v kapse županu. Chtěla jsem ho vypnout, ale nedokázala jsem se pohnout.
„Ptám se cos to řekla!?“ zařval táta a já zavřela oči. Chytil mě za ruku a stáhl na zem. Dopadla jsem vedle mámy, která se konečně pohnula a pokusila se postavit přede mě. Táta ji odstrčil. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a zmizet.
Už je to tu zase. Za chvíli přistane první rána. Ale ne do obličeje. I když byl opilý, dával si táta pozor, aby nás nemlátil do obličeje. Ne vždycky se mu to v záchvatu opilecké zuřivosti povedlo, ale většinou se dokázal ovládnout a najít si méně nápadná místa, kam nás praštit.
Nezklamal. I když jsem se tomu bránila, vyhrkly mi do očí slzy.
„A teď mi dej ten telefon!“ zavelel znovu.
Nemohla jsem. Chtěla jsem si uchovat alespoň ten střípek svého života, kam táta nepatřil. A ten mobil byl najednou to jediné co mě s tím světem venku spojovalo. Co mě spojovalo s Tomášem.
Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha, máma by spíš řekla nerozum, s níž jsem se tátovi podívala do očí a tiše zopakovala to jediné slovo.
„Ne.“
Zaskočilo ho to. Nikdy jsme mu neodmlouvaly, nevyplácelo se to. Ale já se dnes nemohla jen tak vzdát. S tím telefonem jako bych mu do rukou měla dobrovolně vložit i to křehké pouto, které bylo mezi mnou a prvním klukem, který se na mě nedíval jen jako na tu divnou holku, co nikam nechodí. Holku co se moc nesměje a nikomu se nedívá do očí. Nechtěla jsem mu dovolit, aby pošpinil moji první lásku už jen tím, že by o ní věděl.
Telefon konečně zmlkl a táta zbrunátněl vzteky.
Kéž by ho tak ranila mrtvice, pomyslela jsem si s nadějí a hned jsem se nad svými myšlenkami otřásla.
Táta se rychle ze šoku způsobeného mým vzdorem vzpamatoval a svou zlost přetavil v dobře mířené rány. Nevydržela jsem to a začala brečet. Máma křičela a Klárka utekla do pokoje. Byla jsem ráda. Tohle nemusí vidět.
Znovu se už táta nějakými rozkazy nezdržoval. Byl silnější a i kdybych se s ním prala, stejně by si ten telefon vzal.
Nechal mě ležet na zemi, kde ke mě okamžitě přiskočila máma a horkou rukou mě začala hladit po čele. Bylo to příjemné. Čerpala jsem z jejích doteků sílu na to, co muselo zákonitě přijít až si táta prohlédne moje zprávy. Nedělala jsem si iluze o tom, že by ho to nenapadlo.
A z té představy se mi zvedal žaludek. Moje zamilovanost mi na jednu stranu dodávala sílu, měla jsem pocit, že mám konečně důvod se tátovi vzepřít. A měla jsem z toho radost, protože tu byl někdo, kdo si nemyslel, že jsem k ničemu, ošklivá a tlustá.
Ale na druhou stranu byl Tomáš moje největší slabost. Byl přesně tím, co proti mě táta může kdykoliv použít, protože ví, že mi to ublíží možná ještě víc než jeho rány.
Brečela jsem. Zčásti kvůli bolesti vystřelující snad z každého kousku těla a zčásti ze strachu, co bude dál. Co bude se mnou a s Tomášem? Co táta udělá?
V duchu jsem listovala svými vzpomínkami na naše první rande v kině a trochu nesmělé a nemotorné dotyky ukryté tmou. Na společné procházky a zmrzlinu, kterou jsme lízali z jednoho kornoutku. Na smích, který se mi s Tomášem zdál být tak přirozený. Na nekonečné povídání o ničem. Na první pusu...
„Ty děvko!“ otočil se ke mě zase táta a já věděla, že je to tady. Už ani Tomáš není bezpečným místem, kam se můžu schovat před tátovými urážkami, zákazy a bitím.
 „Co je to za prasáka se kterým se slejzáš?!“
Představila jsem si brýlatého Tomáše. Kluka milujícího knížky a kolo. Vždycky se ke mě choval pozorně. Nebyl vulgární a měl osvěžující smysl pro humor. Dokázal mě rozesmát tak, že jsem zapomínala na všechno. Pomáhal mi s fyzikou a měl se mnou svatou trpělivost. A táta ho teď nazval prasákem.
Byl to takový paradox, že opilý chlap, který tu vlastní dceři nadává do kurev, označí za prasáka toho nejméně vulgárního kluka, kterého znám, že jsem se začala hystericky smát. Neovládla jsem se. Všechno mě bolelo a věděla jsem, že za tu drzost a za Tomáše mě táta zbije tak jako nikdy. Možná mě dokonce zabije, blesklo mi hlavou. Ale nemohla jsem ten smích zastavit. Po tvářích mi tekly slzy a já se smála.
S tím jak do mě táta začal kopat mě smích konečně přešel a zůstaly jen slzy. Táta křičel a nadával. A máma se na něj věšela a snažila se ho ode mě odtáhnout. Ale táta zřejmě myslel jen na to, že ze mě musí vymlátit všechno to hezké, co mi ještě zbylo.
Myslím, že jsem začala ztrácet vědomí. Všechno bylo rozmazanější a křik a zvuk rozbíjejícího se skla jsem slyšela z čím dál tím větší dálky. Chtěla jsem myslet na Tomáše. Bála jsem se, že jinak o všechny ty vzpomínky přijdu. Ale nešlo to. Dokázala jsem vnímat jen tu bolest.
Táta mi asi zlomil žebro. To byla poslední myšlenka, kterou si pamatuju, než všechno zmizelo. 
Když jsem se začala probírat, nebylo to jako ve filmu. Nikde nepípaly žádné nemocniční přístroje, nepobíhaly sestřičky v bílém. Kulisy se nezměnily a já pořád ležela v našem obýváku, vedle toho fleku na koberci, který tátu tak rozčílil, když přišel domů.
Nemohla jsem se hýbat, všechno mě hrozně bolelo. Máma seděla vedle mě. Držela mě za ruku a kolébala se ze strany na stranu s nepřítomným výrazem.
„Mami,“ zkusila jsem zašeptat a znělo to jako zaskřípění.
Podívala se na mě.
„Bude to dobrý, holčičko,“ řekla tiše a pokusila se usmát. Moc jí to nešlo, měla natržený ret a celou bradu od krve.
„Hrozně to bolí“ postěžovala jsem si a připadala si zase jako malá holka, co si rozbila koleno a snaží tvářit statečně, i když se jí chce hrozně brečet.
„To bude dobrý,“ zopakovala máma a já dostala strach, že mě tu zkrátka jen nechá ležet. S tím zlomeným žebrem, vedle fleku na koberci.
„Kde je táta?“ pokusila jsem se znovu upoutat její pozornost.
„Šel spát. Musíme ještě počkat.“
Nechápala jsem na co tu máme čekat. Chtěla jsem jen, aby to přestalo bolet, aby mi někdo pomohl.
Nevím jak dlouho jsme tak seděly, chvílemi jsem odplouvala a v duchu se modlila ať už to skončí.
Konečně se máma zvedla a potichu odešla. Když se vrátila, držela se jí za ruku rozespalá Klárka. Máma přes ní přehodila bundu a poslala ji tiše obout. Vzala svou kabelku a rychle do ní naházela naše mobily, doklady a obsah plechovky od čaje, v níž jsme mívali hotovost.
„Odcházíme,“ obrátila se konečně ke mě a já jí v očích poprvé viděla i něco jiného než rezignaci a smíření. Usmála jsem se na ní.
Máma mi pomohla vstát. Znovu mi do očí vhrkly slzy. Nesnesitelně to bolelo, chtěla jsem nahlas křičet, ale ovládla jsem se. Jen silou vůle jsem se s máminou pomocí dobelhala do chodby, kde mě obula a přehodila přese mě bundu, stejně jako před tím Klárce.
Nic víc jsme se vzít neodvážily. Jen stále mlčící Klárka svírala v náručí plyšového králíka.
Před domem jsme se zastavily. Zčásti proto, že jsem si musela na chvíli odpočinout a zčásti proto, abychom se alespoň pohledem rozloučily s jedinou jistotou, kterou jsme se rozhodly opustit. S domem, kde jsme s Klárkou vyrostly a kde jsme nechávaly kus sebe.
Netušila jsem, kam chce máma jít, ale bylo mi to jedno. Hlavně pryč od táty. Kdekoliv jinde nám bude líp. Určitě.


4 komentáře:

  1. Pane Bože, Báro .. já tady brečím :(( Jestli je tohle povídka ze Tvého života, je to strašné :( .. nenávidím násilí v rodině a každého chlapa bych vzala lopatou po hlavě, aby si uvědomil své chování a následně na něj zavolala policajty. Vždycky jsem si řikala, že na mě chlap sáhne jen jednou a půjdu .. doufám, že nikdy nebudu muset ale odejít ..

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ally, děkuju.
      Tohle téma se sice týká i mé minulosti, ale naštěstí ne doslovně. Měla jsem štěstí na silnou mamku a lidi kolem nás.
      Ale přesto se podobné a mnohdy i horší věcí dějí a možná i častěji, než by se mohlo zdát. O domácím násilí se málo mluví a málo ví...
      Nejhorší je, že si každá z nás říká, že jí se to netýká, protože by se nikdy bít nenechala, ale ono je to mnohem složitější...

      Smazat
  2. Baro, to je husty, vnimam to spis jako nejakou formu sebe-vypsani, ktera z Tebe vylitla. Je to drsny, ale radeji bych si cetl hezci veci. Uz si nerad ctu takovato temata. Nepoznam jak jsi to myslela, ale pripomina mi to, jsem se taky musel z ruznych hnusaren vykreslit a delam to obcas dodnes, asi cim dal mene. Tak at to jde dobre a tesim se na dalsi, pozitivneji ladene, teda aspon pro me :-). (Jeste dodam, ze to neznamena ze bych pred nasilim strkal hlavu do pisku, pouze se uz dnes chci obklopovat hezkymi vecmi...) Chtel jsem reagovat, mej se krasne.

    OdpovědětSmazat
  3. Ádo díky :-)
    Je fakt, že na tomhle blogu s těmi kytičkami v pozadí a veselými články ta povídka působila o to drsněji...Raději jsem ji přešoupla.
    Ale já taky už mnohem radši píšu optimističtěji, jen někdy to zkrátka nejde a i když je všechno vlastně v pořádku, tak aby to tak zůstalo, musí člověk ze sebe něco odhodit...aby to "nezahnívalo" pod povrchem :-)
    Tak snad si brzy všechny "rány" vyčistím a budu jen sluníčková holčička ;-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)