středa 6. června 2012

„Když radosti není dosti, raduju se z maličkostí“

Znáte text Svěrákovy a Uhlířovy písničky? Já si ho s dětmi notuju docela často. Jednak proto, že se písnička dětem líbí, a jednak proto, abych si připomněla, že život se z maličkostí zkrátka skládá a je lepší těšit se z nich a hledat v nich drobné radosti. Než čekat na velké události, které  nás udělají šťastnými.
Koneckonců, je pravdou, že velké věci se mi doma s dětmi moc často nedějí. Žádná povýšení, žádné velké cestování po světě ani bohémské večírky. Mám dojem, že mě kvůli tomu občas někteří vrstevníci litovali, možná ještě stále litují.
Že jsem těhotná jsem zjistila těsně před maturitou. Bylo to překvapení, ale ne katastrofa. Moc lidí mi to do očí neřeklo, ale to šuškání se nedalo přehlédnout. Šuškání o tom, že jsem moc mladá a že si zkazím život. A co škola? Vždyť jsem chtěla studovat. A že nebudu moct cestovat a bavit se. Užívat si nezávazný studentský život...
Nebudu předstírat, že mě takové věci taky nenapadly. Že jsem nepřemýšlela nad tím, jestli toho nebudu litovat. Jestli se ze mě nestane neudržovaná mamina s rozcuchaným drdolem, skuhrající nad tím, že zatímco její spolužáci z gymplu jezdí po světě a zažívají „velké věci“, já sedím doma, kojím a přebaluju.
Nedávno to byly tři roky, co jsem zásobena protinevolnostními lízátky odmaturovala. (Maturovat jako čerstvě těhotná mělo tu výhodu, že jsem se víc starala o to, abych maturitní komisi nepozvracela, než o to, jak zkouška dopadne.) Ty tři roky byly nejintenzivnější,  nejunavenější ale taky nejkrásnější roky, co jsem měla tu čest zažít.
Ale člověk se musí snažit a hledat to pozitivní. A radovat se z maličkostí. Protože podlehnout a litovat se může být vcelku jednoduché. Třeba když vám napíše rozjásaná kamarádka z Austrálie, jak se má skvěle a že se zamilovala do strašně krásného a sexy plavčíka, jehož fotku vám provokativně hodí do přílohy. A vy se rozhlédnete po svých ratolestech, které na sebe právě neúnavně ječí a zkouší vaši trpělivost mezi hromadou hraček a drobečků. Manželovi v epesních montérkách spravujícím střechu, kterou vám za deště kape do obýváku (mezi ty drobečky, hračky a děti) a po pravdě řečeno zrovna vůbec nevypadá sexy. A říkáte si, proč já taky nejsem na druhém konci světa a nepokukuju po opálených a osvalených chlapech?
Důležité je nepodlehnout. Protože když děti večer usnou a vypadají jak andílci a muž se nabídne, že mi namasíruje záda, nevyměnila bych to svoje domácké štěstí za všechny plavčíky světa.

9 komentářů:

  1. Nehledě na to, že dvě krásné děti nejsou maličkosti. :) Děkuji za pěkná slova, písničku si pustím častěji. :)) Pěkný den!

    OdpovědětSmazat
  2. To je pravda, ty naši špunti jsou velké poklady :-)
    Také přeji krásný, písničkou zpříjemněný den :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Krásně napsáno a tyhle písničky mají děti moc rády.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-)
      Svěráka miluju a jeho texty jsou poetický i pravdivý zároveň..kam se hrabou dnešní dětští "písničkáři" :-)

      Smazat
  4. Napsala jsi to krásně:-)
    Myslím, že občas podobné myšlenky přepadnou každou mámu...
    Jsi silná a statečná, že jsi to všechno zvládla a nepodlehla
    těm řečem, to opravdu smekám a přeju do budoucna hodně sil a dobré nálady:-))

    OdpovědětSmazat
  5. Uf, jediné co mě napadlo, jak moc sexy musí být to masírování zad, když to přebije Miče Bjůkenena...ale raději nebudu rozvádět, tady píšou samý devčata :-))
    Hezkej článek !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak nerozváděj :-P Navíc, Jarda, když sundá monterky, je určitě víc sexy než Mič :-)

      Smazat
  6. Mé a mojí kamarádky, stejné milovnice Járy Cimrmana, oblíbené heslo! :)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)